Dramatik, který bývá považován za zakladatele antického řeckého dramatu, se narodil r. 525 př. n. l. v attické Eleusíně, zemřel v roce 456 př. n. l. v Gele na Sicílii. Syn bohatého statkáře, původním povoláním voják. Bojoval v řecko-perských válkách, zúčastnil se bitev u Marathónu a Salaminy. Aischylos je nejstarší z trojice slavných starořeckých dramatiků (vedle Sofokla a Euripída). Je autorem 90 tragédií (v úplné podobě se dochovalo pouze sedm z nich). Trilogie Oresteia je také vůbec jedinou dochovanou kompletní trilogií. Jako první ve svých dramatech zavedl tzv. druhého herce, umožnil tím dialog mezi dvěma postavami dramatu a tím i vznik dramatické situace a vytvořil tak základy dramatu, které jsou charakteristické pro dramatickou tvorbu až do dnešních dnů. Prosazoval demokratické ideály, svobodu a obětavou lásku k vlasti. Zastával názor, že svět je řízen božskou spravedlností.
Edward Franklin Albee, americký dramatik, se narodil 12. března 1928 ve Washingtonu. Své biologické rodiče nepoznal. Brzy po narození byl adoptován rodinou divadelního podnikatele Reeda Albeeho. Po neshodách s nevlastní matkou odešel v osmnácti letech z domova. Vystudoval Choate School, poté Trinity College. Studium na Kolumbijské univerzitě nedokončil. Literárně začal tvořit již v době školní docházky. Vystřídal různá zaměstnání, byl textařem v rozhlase, novinářem, rozhlasovým moderátorem, ředitelem divadla. Od roku 1959 se věnuje literární činnosti ve svobodném povolání. Bývá řazen k absurdnímu dramatu, ale on sám sebe považuje za realistického autora. Za jeho dílo mu byla třikrát (v letech 1967, 1975, 1994) udělena Pulitzerova cena.
Francouzský dramatik a scenárista se narodil 23. června 1910 v Cérisole u Bordeaux. Otec byl krejčí, matka příležitostná pianistka. Studoval práva na Sorbonně, pracoval v reklamě. V roce 1932 se stal tajemníkem režiséra L. Jouveta, zde se seznámil s dramatikem Giraudouxem, který se stal jeho vzorem v dramatické tvorbě. Od téhož roku sám také hry píše. První velký úspěch měl v roce 1937 s hrou Cestující bez zavazadel. Od té doby prakticky každý rok byla v Paříži uvedena premiéra jeho nové hry. Po válce se stal Anouilh nejúspěšnějším a nejhranějším evropským dramatikem. Autor sám dělí tematicky své hry. Mezi tzv. „hry růžové“ patří např. komedie Ples zlodějů, „hry černé“ zahrnují mytická témata (Euridika, Antigona, Médea). Mezi „hrami jiskřivými“ jsou témata zpracovaná jako divadlo na divadle (Zkouška aneb Potrestaná láska), „hry skřípající“ zahrnují satirické komedie (Ubohý Bitos), současně Anouilh píše „kostýmní hry“ (Skřivánek, Beckett aneb Čest boží) a mezi dalšími hrami, kterým se věnuje až do konce života jsou frašky a ironické komedie (Zlaté rybky aneb Můj táta hrdina). Pro divadla vytvořil i adaptace zahraničních autorů (Shakespeare). Jeho hry vynikají hlubokou divadelní zkušeností a vysokou profesionalitou. Někdy bývají napadány z komerčnosti, jindy jsou hodnoceny jako jiskřivě brilantní díla. V roce 1980 získal Grand prix Francouzské akademie. Zemřel 3. října 1987 v Lausanne ve Švýcarsku.
Jediný komediograf mezi starořeckými dramatiky, jehož hry dodnes můžeme vidět na jevištích divadel. Žil v Athénách v letech 430–428 př. n. l. a vytvořil více než čtyřicet komedií, z nichž se zachovalo do dnešních dní jedenáct. Třikrát získal při Dionýsiích první a třikrát druhou cenu. Ve svých komediích reagoval na živou současnost, reaguje na aktuální problémy athénské společnosti a nebojí se satirického pohledu na významné současníky, ať to byl významný vojevůdce Kleón či dramatik Euripidés. Trnem v oku mu byla tzv. Peloponéská válka, utahoval si i z morálky mladíků studujících v sofistických školách. Nejznámější jsou jeho komedie Lýsistraté, Ptáci, Žáby, Mír a další.
český prozaik, dramatik, reportér a scenárista
*24. února 1921 v Českém Těšíně,
+18. března 1986 v Bolzanu (Itálie)
Ludvík Aškenazy po studiích na filosofické fakultě ve Lvově nastoupil na místo učitele v Berčeguru v Kazachstánu, ale po přepadení Sovětského svazu se přihlásil do čs. armádního sboru v SSSR. V jeho řadách se vrátil do republiky, kde od roku 1945 pracoval v cizojazyčném vysílání Čs. rozhlasu v Praze a později jako jeho zahraniční komentátor. Od poloviny 50. let se věnoval literatuře.
Jeho první publikované knihy byly především reportáže odpovídající dobovým schématům (Německé jaro, 1950; Všude jsem potkal lidi, 1955). Od těch se odpoutal knížkou humorných mikropovídek Dětské etudy (1955), po nichž následoval Ukradený měsíc (1956), obsahující dva pohádkové příběhy. Tyto drobné prózy se svou fantazijní hravostí značně lišily od tehdejší zpolitizované literatury a není divu, že autorovi získaly nemalou popularitu. Pro jeho dílo, ať již jde o povídky Milenci z bedny (1959), Psí život (1959) či poetické texty pod fotografie Černá bedýnka (1960) nebo četné rozhlasové hry, je příznačný čapkovský soucit a sympatie k malému, obyčejnému člověku. Pohádkové motivy, fabulační nadání a lyrická atmosféra jsou charakteristické i pro Aškenazyho román o trpaslíkovi Pitrýskovi a jeho putování světem: Putování za švestkovou vůní (1959). Pro děti napsal i půvabný Cestopis s jezevčíkem, který měl vyjít v roce 1969, ale protože Aškenazy emigroval, byl celý náklad dán do stoupy.
V 60. letech se Aškenazy věnoval především rozhlasovým hrám, ale úspěch měl i s dramatem Host (1960), v němž se střetl bývalý vězeň koncentračního tábora s cynickým neofašistou. Po roce 1968 zůstal v zahraničí, žil v severoitalském Bolzanu a pracoval především pro německý rozhlas, pro který vytvořil kolem 25 rozhlasových her. Napsal i řadu dalších děl v němčině.
Francouzský dramatik. Narodil se 24. ledna 1732 v Paříži, zemřel 18. května tamtéž.
Narodil se jako syn hodináře Carona. Šíře jeho zájmů byla široká: hudebník, dramatik, vydavatel, dvořan, tajný agent, obchodník. V roce 1756 přijal jméno Beaumarchais podle rodného kraje své první ženy. Zaujat Diderotovými úvahami o měšťanském dramatu napsal hry „Eugenie“ a „Dva přátelé“ (1770). V roce 1773 získala Comédie Française jeho hru „Lazebník sevillský“, která dosáhla jistého úspěchu. V roce 1887 píše libreto opery Tarare, které svěřil Salierimu. Potom jako pokračování Lazebníka sevillského „Figarovu svatbu“. Umírá v roce 1799 téměř zapomenut.
13. dubna 1906 – 22. prosince 1989
Irský dramatik a prozaik, významný představitel absurdního divadla.
Narodil se ve Foxrocku nedaleko Dublinu v dobře situované protestantské rodině. Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu a poté na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a evropské jazyky (francouzštinu a italštinu). Po ukončení studia (1927) pracoval jako učitel v Belfastu, ale již rok nato odjel přednášet angličtinu do Francie, kde mimo jiné působil i na pařížské Sorbonně. Roku 1930 se vrátil do Irska, aby zde převzal svůj magisterský diplom. Po roce vyučování francouzského jazyka na dublinské Trinity College se rozhodl věnovat výlučně spisovatelské dráze. Kvůli neutuchajícím depresím se podrobil psychiatrické léčbě. Po svém propuštění z léčebny několik let cestoval po Evropě. V letech 1933–1936 žil Beckett v Londýně. Jeho románová kariéra naplno odstartovala v roce 1938 knihou Murphy. V témže roce se odstěhoval do Francie. Za druhé světové války se angažoval v protifašistickém odboji - francouzském hnutí odporu. Po skončení války krátce spolupracoval s irským Červeným křížem v St. Lo v Normandii a poté se už natrvalo usadil v Paříži. Mezi lety 1946–1949 vytvořil své největší prozaické dílo, trilogii Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Ve francouzštině se mu prý tvořilo mnohem lépe, neboť psal „beze stylu“, bez snahy o eleganci. Byl přímo posedlý touhou vytvořit něco, co sám nazýval „literatura neslova“, čímž vyhlásil slovům celoživotní válku. Hra Čekání na Godota z roku 1949 mu přinesla celosvětovou proslulost a katapultovala jej mezi přední představitele absurdního divadla. Následovalo dílo Konec hry (1957) a série divadelních a krátkých rádiových her. Ve hře Poslední páska popisující starého osamělého muže, který sedí ve svém pokoji a po nocích poslouchá nahrávky různých etap své minulosti, se autor vrací k rodné angličtině. Roku 1969 mu byla udělena Nobelova cena. Samuel Beckett zemřel na následky dýchacích.
Narodil se r.1896 v Lauderdale county v Tennessee.
Byl osmým z jedenácti dětí Richarda Clarence Bradforda a Patricie Adelaidy Bradfordové, kteří oba pocházeli z prominentních jižanských rodin. Roarkovi se dostalo jen skromného vzdělání. Během 1. světové války sloužil v americké armádě a později se stal instruktorem vojenské vědy a taktiky. V letech 1920 až 1922 pracoval jako novinový reportér v Atlantě. Od roku 1926 se věnoval beletrii, kterou otiskoval v např. v newyorském Worldu.
V letech 1942-46 byl jako poručík v Bureau of Aeronautics Training při Navy Departmentu. Poté přednášel na universitě v Tulane. V roce 1943 sloužil ve Francouzské východní Africe u loďstva.
Zemřel 13. listopadu 1943 v New Orleansu.
* 14. prosince 1917 v Hranicích na Moravě
+ 2. června 1982 v Praze
Filmový scenárista a režisér, prozaik, filmový kritik a novinář. Pocházel z učitelské rodiny, otec Otakar B. (1881-1930) měl literární sklony (pod pseudonymem Alfa vydal 1922 zbeletrizované zápisky o rodinném životě Doma). Po maturitě na reálném gymnáziu v Hranicích (1936) začal B. studovat v Praze na filoz. fakultě, a to nejdříve češtinu a filozofii, později dějiny umění a estetiku. Po uzavření vysokých škol (1939) byl administrativním úředníkem v Městském muzeu v Praze, od června 1941 do konce 1942 tiskovým referentem Lucerna-filmu, poté pracoval v ateliérech kresleného filmu Pragfilm, od poloviny 1944 Nacional-film. V červnu 1945 se stal redaktorem Lidových novin, kde měl na starosti filmový referát. Od dubna 1949 byl zaměstnán v Čs. státním filmu jako scenárista, dramaturg a režisér. Vlastním polem B. talentu je satira a intelektuální humor, těžiště jeho umělecké činnosti tkví ve filmové tvorbě. Podle vlastních scénářů natočil kreslené filmy Vzducholoď a láska, Špatně namalovaná slepice a Slóvce M, jako scenárista kreslených filmů spolupracoval s J. Trnkou (Dárek, Pérák a SS, Císařův slavík, Árie prérie, Sen noci svatojanské aj.), M. Makovcem a E. Hoffmanem (Andělský kabát), B. Pojarem (O skleničku víc), M. Makovcem (Ztracená varta), jako scenárista hraných filmů se podílel na filmech Kavárna na hlavní třídě, Severní přístav, Byl jednou jeden král, Vlčí jáma, Až přijde kocour, Limonádový Joe, Císařův pekař a Pekařův císař (s J. Werichem), Adéla ještě nevečeřela. Jako prozaika lákalo B. především prostředí Divokého západu; toto téma zpracovával jednak formou literární satiry a parodie (Limonádový Joe), jednak kombinací beletrie s literaturou faktu (Kolty bez pozlátka). Ve svazku Faunovo značně pokročilé odpoledne jsou zastoupeny povídky různého zaměření (satira, absurdní humor, lyrická a psychologická próza) a z různých etap autorova vývoje.
Bertolt Brecht (10. února 1898 v Ausburgu – 14. srpna 1956 v Berlíně), německý dramatik, divadelní teoretik, kritik, básník a režisér
Jeho otec vedl papírny, byl katolík, matka protestant. Studoval filozofii a medicínu, brzy se začal věnovat psaní. V roce 1918 byl mobilizován, 1. světové války se zúčastnil coby zdravotník. Válečné zážitky na něj hluboce zapůsobily. Napsal zajímavou lyrickou hru Baal. Za hru Bubny v noci dostal Kleistovu cenu. Ve svých prvních hrách se projevovaly jeho tendence k anarchismu. Silně ho ovlivnila tvorba režisérů Erwina Piscatora a Maxe Reinhardta, u kterého v pracoval krátce v roce 1923-24 jako dramaturg. Jeho další hry Muž jako muž nebo Vzestup a pád města Mahagony budily značnou polemiku, ale Žebrácká opera s hudbou Kurta Weilla znamenala největší divadelní počin Výmarské republiky.
Po sňatku s herečkou Helene Weigelovou se stal marxistou a při nástupu nacismu k moci musel v roce 1933 emigrovat, jeho knihy nacisté spálili na hranici, Brechta zbavili německého občanství. Pobýval v Dánsku a v Paříži se zúčastnil Mezinárodního kongresu spisovatelů na ochranu kultury. Po příchodu nacistů do Francie odjel do Švédska, později do Finska a pak se dostal v roce 1941 přes Vladivostok do Spojených států. V tomto období napsal svá nejvýznamnější díla (Galileo Galilei, Matka Kuráž a její děti, Dobrý člověk ze Sečuanu, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Kavkazský křídový kruh) a v knize Malý divadelní organon se věnoval teorii „epického divadla“ a tzv. „zcizovacího efektu“, na které bylo založeno jeho dramatické dílo.
V roce 1948 opustil USA, poté co byl předvolán před Výbor Pro neamerickou činnost (maccartismus). Usadil se ve Švýcarsku, protože spojenecké úřady mu odmítly dát vízum do Spolkové republiky Německo. Díky československým úřadům se mu nakonec podařilo odjet do NDR. Ve východním Berlíně založil slavné divadlo Berliner Ensemble, které naplňovalo jeho princip „epického divadla“. V roce 1950 získal rakouské občanství. Při dělnických nepokojích v NDR v roce 1953 se nešťastně vyslovil k těmto bouřím a východoněmecký režim zneužil jeho dopisu, ve kterém se k nim vyjadřoval. Ve svých básnických reakcích se Brecht vzdaluje zjevně komunistickým postojům. Špíny, kterou na něm tyto události zanechaly se však už nikdy nezbavil.
