anglický dramatik, spisovatel, politik a divadelní podnikatel irského původu se narodil v roce 1751 v irském Dublinu ve významné anglikánské rodině, která odešla z Irska již během jeho dětství roku 1758. Ačkoliv se on sám do Irska již nikdy nevrátil, cítil se být vždy Irem. V letech 1762–1768 studoval na soukromé chlapecké škole, pak se zabýval právem, ale divadlo jej přitahovalo více. Žil poměrně dobrodružným životem. Zamiloval se do herečky Elizabeth Ann Linleyové a po dvou soubojích a útěku do Francie se s ní roku 1773 oženil. V roce 1775 napsal svou první divadelní hru Rivalové, jeho nejslavnějším dílem je však divadelní hra Škola pomluv z roku 1777, jež bývá označována za klasiku žánru zvaného komedie mravů. Napsal ji pro divadlo Theatre Royal v Drury Lane v Londýně, jehož byl dlouholetým ředitelem a vlastníkem. V letech 1780–1812 byl poslancem britského parlamentu. Roku 1795 se po smrti své první ženy oženil s Hester Jane, dcerou děkana z Winchesteru. Poté, co jeho divadlo v Drury Lane v roce 1809 vyhořelo a po ztrátě poslaneckého mandátu, se dostal do finančních obtíží a v roce 1916 zemřel v chudobě a bez přátel.
Narozen: 10. listopadu 1759 v Marbach nad Neckarem, Německo
Zemřel: 9. května 1805 ve Výmaru, Německo
Narozen jako syn vojenského lékaře, který sloužil v armádě württemberského vévody a neměl dostatek prostředků, aby syna nechal studovat. Ve 13 byl Friedrich dán do vojenské internátní školy, kde studoval lékařství. Dokonale poznal tvrdý vojenský režim a zhnusila se mu jakákoli forma útlaku a nesvobody. Tajně se seznamoval s tvorbou Shakespeara a německých básníků. Ve 22 tajně sepsal svoji prvotinu Loupežníci. Měl být vojenským medikusem, ale pracoval jako divadelní básník. Profesor na univerzitě v Jeně. Drama Loupežníci ho v roce 1782 proslavilo po celém Německu, způsobilo mu však velké nepříjemnosti u württemberského vévody, mj. i zákaz psát. Uprchl tudíž do Mannheimu, kde 1783 – 84 pracoval jako dramaturg, věnoval se studiu Kantovy filozofie. 1787 navštívil Výmar, kde se setkal s J. W. Goethem. 1791 onemocněl tuberkulózou, léčil se i v Karlových Varech. Spolu s J. W. Goethem, s nímž se spřátelil, vydával 1795 – 97 časopis Die Horen, později se podílel na vydávání Musealmanachu. Od roku 1799 žil ve Výmaru, kde i zemřel. Dramata (Loupežníci, Úklady a láska, Spiknutí Fieska v Janově) se ve jménu svobody obracejí proti společenskému bezpráví, nemorálnosti a vyjadřují touhu po svobodném čistém životě. Další díla : tragédie Don Carlos, Óda na radost (text je použit v závěru Beethovenovy 9. symfonie), trilogie Valdštýn (Valdštýnův tábor, Piccolominiové, Valdštýnova smrt), tragédie Marie Stuartovna, Panna Orleánská, Messinská nevěsta, Vilém Tell. Schillerovo dílo bylo nadšeně přijato i hojně překládáno v období českého národního obrození. Kořeny rodu Schillerů sahají až do 14. století. Roku 1325 žil ve švábském Grunbachu Hans Schiller, který se živil jako vinař. Jeho vnukem byl pravděpodobně Ulrich (mladší), od něhož se odvíjí básníkova rodová linie. Ulrichův syn Hans je připomínán roku 1480 jako "starý Schiller". Jeho pravnuk Ludwig se roku 1550 přestěhoval do Klein-Hepachu a vydobyl si pověst jednoho z nejlepších švábských vinařů. Jeho vnuk Kaspar Schiller přesídlil do Neustadtu u Waiblingenu. Kasparův vnuk se jmenoval po dědečkovi opět Kaspar a sám byl prapradědečkem slavného básníka. Žil v letech 1623-1695 a živil se jako pekař. Když mu bylo 23 let, oženil se s Annou Haegelenovou. Stejné zaměstnání provozoval i jeho syn Johann Schiller, který se narodil 20. října 1682 a později ve své rodné obci vykonával i úřad rychtáře. 27. října se mu narodil Johann Kaspar Schiller. Ten si vzal Elisabeth Dorotheu, dceru pekaře Georga Friedricha Kodweisse z Marbachu. Právě zde 10. ledna 1759 spatřil světlo světa i budoucí básník Friedrich Schiller. Čtení o předcích jednoho z největších německých básníků je vlastně velmi nudné - žádná výrazná osobnost. Naopak samí obyčejní lidé, kteří se po staletí drželi jednoho řemesla, jak tomu bývalo zvykem. Friedrich Schiller musel být opravdu výjimečně nadaný. Konečně o tom svědčí i záběr jeho díla. V počátcích vycházel z revoltujícího hnutí Sturm und Drang, pod jehož vlivem vznikla dramata "Loupežníci" nebo "Úklady a láska". Později se věnoval historickým dramatům, z nichž k naší zemi má vztah trilogie "Valdštejn". Tato epocha ho zřejmě lákala, protože jí věnoval i celou historickou práci "Dějiny třicetileté války". Jeho dílo bylo i pro druhé inspirující. "Ódu na radost" zhudebnil Ludwig Beethoven v 9. symfonii a "Nevěstu mesinskou" zase Zdeněk Fibich. V jednašedesáti letech, kdy jeho jméno už bylo slavné, jako knížecí sasko-výmarský dvorní rada a profesor university v Jeně obdržel 7. listopadu 1802 šlechtický titul. V mnohém byl podoben svému o něco slavnějšímu kolegovi J. W. Goethovi - ať už se jedná o fascinaci historií nebo o respektované postavení ve společnosti. Také Schillerovi potomci zastávali dvorní úřady, ale žádný z nich se už poezií neproslavil, takže i přes solidní společenské postavení věhlasu svého předka nedosáhli.
Dramatik a prozaik, významný představitel „vídeňské moderny“. Narodil se 1982 ve Vídni, zemřel v r. 1931 tamtéž. Syn lékaře, sám vystudoval medicínu a také se této profesi věnoval. Později již působil pouze v literární oblasti. Jeho dramata a novely charakterizuje impresionismus, stejně jako hluboká schopnost analýzy společnosti i jedince na přelomu 19. a 20. století. Ve své době provokoval nejen otevřeným zájmem o erotiku (podobně jako v malířství např. G. Klimt či E. Schiele). Ale i svým protiválečným postojem a bojem proti antisemitismu.
Ladislav Smoček, divadelní režisér a dramatik, se narodil 24. 8. 1932 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval divadelní režii na DAMU (1956) Jako režisér začínal v Městském divadle v Benešově (1956-1957), pak v Divadle J. Fučíka v Brně (1957-1960), od roku 1960 byl v angažmá v pražské Laterně magice. Díky tomu se stal zaměstnancem Státního divadelního studia, které sdružovalo řadu progresivních tzv. malých scén. Zde spolu s Jaroslavem Vostrým založil v roce 1965 Činoherní klub. Jeho kmenovým režisérem je dodnes. Pro tento výjimečný divadelní soubor napsal také většinu svých divadelních her.
Sofoklés, prostřední z trojice slavných athénských tragiků se narodil r. 497/496 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Pocházel ze vznešené rodiny, jeho otec byl majitelem výrobny zbraní. Zastával vysoké státní i náboženské úřady. Napsal 123 dramatických děl, z nichž se zachovalo 7 tragédií a rozsáhlejší fragment satyrského dramatu Slídiči. V soutěžích tragických básníků zvítězil snad až čtyřiadvacetkrát. Jeho tragédie Antigoné, Élektrá, Král Oidipús a Oidipús na Kolónu patří mezi klenoty světové dramatické literatury. Zemřel r. 406/405 př. n. l. v Athénách.
August Strindberg, *22. 1. 1849 - †14. 5. 1912, švédský prozaik a dramatik. V mimořádně rozsáhlé tvorbě obsáhl všechny žánry. Ve Švédsku měl největší ohlas jako prozaik a zakladatel naturalismu epochálním románem Červený pokoj. V ostré protispolečenské kritice z individualistické pozice pokračoval v románech Det nya riket (Nová říše), Syn služky a ve dvou svazcích povídek Manželské historie, zaměřených proti instituci manželství a feminismu (též v románech Lidé na Hemsö, Gotické pokoje, Černé prapory a ve statích Modrá kniha). Psal dramata naturalistická (Kamarádi, Otec, Slečna Julie, Tanec smrti) i expresionistická (Hra snů, Sonáta příšer). Až patologickou intenzitu prožívání života vyjádřil v autobiografiích (Bláznova obhajoba, Osamělý).
Ladislav Stroupežnický (6. leden 1850 - 11. srpen 1892), byl český dramatik a dramaturg.
Stroupežnický neměl žádné literární vzdělání, absolvoval poze 2 třídy reálky v Písku, poté musel pomáhat na rodinném statku, kde se brzy při práci postřelil, následkem toho měl zohavený obličej.
Brzy po nehodě se přestěhoval do Prahy, kde přispíval do několika časopisů, nejprve se snažil prosadit jako humorista. V tomto období pracoval v pojišťovně.
Od roku 1882 až do smrti působil jako dramaturg Národního divadla.
Dílo
Drama:
Noviny a karty, Černé duše, Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová,
Naši furianti
Narodil se 16. dubna 1871 v Newton Villas v Rathfarnahamu poblíž Dublinu v protestantské anglo-irské rodině.
Zažil klidné dětství a brzy se začal zajímat o ornitologii. Vzdělával se na školách v Dublinu a Bray, učil se hrát na klavír, flétnu a housle, studoval hudební teorii a kontrapunkt na Royal Irish Academy of Music. Studoval irštinu a hebrejštinu na Trinity College, zabýval se Darwinem a starou irskou civilizací. Po ukončení studií v roce 1892 odjel do Německa, kde pokračoval ve studiu hudby. Brzy ale začal pochybovat o svých schopnostech vystupovat veřejně jako hudebník a rozhodl se věnovat literatuře.
Studoval na pařížské Sorbonně i v Itálii. Jeho další osudy silně ovlivnilo setkání s Williamem Butlerem Yeatsem. Synge se pohyboval v Paříži v kroužku Maud Gonneové, ale brzy ho opustil. Hojně publikoval dekadentní básně a kritiky v revue Irlande libre, který Gonneová vydávala.
Ve své práci pro divadlo Synge usiloval o vyvrácení „nepravdivého zobrazení“ Irska a Irů. Že si nezvolil snadnou cestu potvrzuje fakt, že již se svou první dramatickou prací, aktovkou Ve stínu doliny (In the Shadow of the Glen, 1903), která byla uvedena v Mollesworth Hall, se setkal s velmi kritickými ohlasy. O rok později byla uvedena jeho další jednoaktová hra Jezdci k moři (Riders to the Sea), která byla stejně jako předchozí hra inspirována zážitky z pobytu na Aranských ostrovech. Velkou bouři vyvolala hra Hrdina Západu (The Playboy of the Western World, 1907), po jejímž uvedení se zvedl odpor irských katolíků, kteří Syngeho napadali, že očerňuje irský národní charakter, obvinili ho z rouhačství či nemravnosti, rozpoutaly se ostré polemiky v tisku i v divadle a spory se přenesly nakonec do dublinských ulic, kde docházelo i k bitkám. Události okolo této hry rozpoutaly nakonec i veřejnou debatu o svobodě slova. Bouře okolo Syngeovy tvorby utichla až po jeho smrti.
John Millington Synge zemřel 24. března 1909 ve svých osmatřiceti letech na hodgkinsovu chorobu.
* 21. 2. 1911 Hranice na Moravě
† 8. 4. 1977 Praha
Spisovatel, překladatel
Maturoval roku 1929 na reálném gymnáziu v Brně. V letech 1928-39 pracoval jako zeměměřič v Brně, za války byl vězněn. Po roce 1945 působil jako redaktor Rovnosti, od roku 1951 do odchodu do důchodu byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy (Albatros) v Praze. Vytvořil řadu knížek s osobitými dětskými říkankami.
Fráňa Šrámek se narodil 19. ledna 1877 v Sobotce jako syn berního úředníka. Brzy na to se Šrámkova rodina odstěhovala do Zbiroha a potom do Písku. Zde studoval gymnázium, po maturitě přešel do Prahy na práva. Ta však nedokončil, protože se věnoval literatuře.
Šrámek patřil k Neumanově anarchistické skupině kolem časopisu Nový kult. Pro účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň "Píšou mí psaní" byl dvakrát vězněn. Za první světové války byl nasazen na ruskou a italskou frontu, konec války prožil u útvaru vojenského tisku ve Vídni. Po válce se sblížil s literární skupinou kolem Karla Čapka, ale většinou žil samotářsky v Praze. Odtud pravidelně zajížděl do rodné Sobotky. Zemřel 1. července 1952 v Praze.
