www.artur.cz

Jan Nepomuk Štěpánek se narodil 19. května 1783 v Chrudimi. Byl významným českým obrozeneckým dramatikem, spisovatelem a překladatelem, který sehrál klíčovou roli v rozvoji českého divadla v první polovině 19. století. V roce 1812 se stal členem Stavovského divadla, kde působil jako dramatik, herec a režisér. Během svého působení v tomto divadle napsal a inscenoval mnoho her, které se staly pevnou součástí repertoáru českého divadla. Jeho tvorba se vyznačuje bohatou škálou žánrů, dramatických postupů a tematických oblastí, čímž významně přispěl k obohacení české dramatické literatury. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří „Obležení Prahy od Švédů“, „Čech a Němec“ a „Libušin soud“. Zemřel 12. února 1844 v Praze.

Nataša Tanská nar. 30. 12. 1929 v Praze. Česká prozaička ruského původu. V dětství hrála v několika filmech (např. Barunku v Babičce rež. Čápa). Po studiu dramaturgie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě pracovala jako redaktorka týdeníku Kultúrny život, dramaturgyně Slovenské filmové tvorby a redaktorka nakladatelství Albatros. Od roku 1969 žije v Praze. Její tvorba zahrnuje prózu, rozhlasové, televizní a divadelní hry a scénáře, a to jak pro dospělé, tak i pro děti. Z její tvorby pro děti a mládež získaly největší ohlas knížky Puf a Muf (přeloženo do 9 jazyků) a Vyznáte se v tlačenici (Úvod do štikologie). Z další tvorby: Dvaja v tráve, Vyznáte sa v tlačenici, More, Postskripta, Predajňa 044, Kongres.

(1857-1914) Anglický herec, dramatik a divadelní manažer.

Básník, dramatik, režisér, překladatel. Narodil se 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou. Roku 1953 absolvoval gymnázium v Berouně. Následně se přestěhoval do Prahy, studoval na DAMU dramaturgii a divadelní vědu, kterou ukončil v roce 1959 a zároveň pracoval jako knihovník a archivář. Působil jako lektor v tehdejším Armádním uměleckém divadle D34. E. F. Burian uvedl v roce 1955 jeho prvotinu Půlnoční vítr napsanou v blankversu. Když se Otomar Krejča stal v roce 1956 šéfem činohry Národního divadla, začínajícího dramatika přizval ke spolupráci. Jejich den zde vzbudil mimořádnou pozornost. Topol pro ND přeložil Čechovova Racka a Shakespearova Romea a Julii. Spolupráce s O. Krejčou vyvrcholila uvedením Topolova dramatu Konec masopustu. V roce 1965 založil O. Krejča spolu s K. Krausem, J. Topolem, J. Třískou a M. Tomášovou Divadlo za branou, které zahájilo svou činnost premiérou Ghelderodeovy pantomimy Maškary z Ostende a Topolovou aktovkou Kočka na kolejích. Spolu s Karlem Krausem přeložil Topol pro Divadlo za branou Čechovovy hry Tři sestry a Ivanov, samostatně Shakespearovu méně hranou komedii Marná lásky snaha. Jeho hlavním přínosem ale byla vlastní dramatická tvorba. Ve své aktovce Slavík k večeři se dotýká principů absurdního divadla. V podobném duchu i vykládá Klicperovu aktovku Ptáčník, kterou uvedl v jednom večeru se svou aktovkou jako režisér . Další jeho hry se opět režijně ujal O. Krejča. Hodinu lásky, ve které autor stírá hranici mezi realitou a snem, uvedl v jednom večeru s aktovkou A. Schnitzlera Zelený papoušek. Poslední Topolovou hrou, kterou napsal pro Divadlo za branou byly Dvě noci s dívkou, kterou také sám režíroval. Divadlo za branou, které bylo komunistickému režimu po roce 1968 trnem v oku, bylo násilně zrušeno výměrem ministerstva kultury 29. 6. 1972. Topolovy hry nesměly být v dalších letech hrány ani publikovány. Topol se živil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad, později dělal krátce provozního pracovníka v Lyře Pragensis, po podpisu Charty 77 byl dělníkem, ale krátce nato šel do invalidního důchodu. I v tomto období, kdy byl režimem prakticky umlčen, se nevzdával tvůrčí práce. Mimo jiné podle možností překládal pod cizími jmény divadelní hry, které se tak mohly objevit výjimečně na scéně divadla. Například v roce 1971 uvedlo jeho překlad Kornejčukova Chirurga Platona Krečeta Horácké divadlo, Divadlo na zábradlí Volodinovu hru Pět večerů v roce 1974 a Eurípidovu Ifigénii v Aulidě (přel. spolu s E. Stehlíkovou). Divadlu na Vinohradech se podařilo uvést v r. 1989 hru Hlasy ptáků, ve které autor, podobně jako v monodramatu Stěhování duší, zaznívá téma hledání autenticity vlastního bytí a smyslu umělecké tvorby. Po celý tvůrčí život psal Josef Topol i básně. Publikoval je jen sporadicky v Hostu do domu, Tváři, Plameni, Divadle, Boxu. Až ve výboru ze své tvorby Básně seznámil veřejnost s oblastí své tvorby, která dosud byla téměř neznámá. Jeho poezie zachycuje imprese jeho života od dětství až po trýznivá sedmdesátá léta. Topolovy divadelní hry byly přeloženy do řady světových jazyků a často byly uváděny divadly v zahraničí. Literatuře se věnuje i jeho syn Jáchym, druhý syn Filip je frontmanem hudební skupiny Psí vojáci.

Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883), ruský prozaik, básník, dramatik, narodil se v Orlu v Rusku v šlechtické rodině. Na univerzitách v Moskvě, Petrohradu a Berlíně studoval filologii, filosofii a literaturu. Krátce pracoval jako úředník na petrohradském ministerstvu vnitra, pak už se věnoval zcela literatuře. Nepatřil mezi radikální nepřátele carského režimu, ale byl nesmiřitelným nepřítelem nevolnictví. V roce 1852 byl vězněn a pak internován na rodinných statcích kvůli posmrtným reflexím o Gogolovi, když nerespektoval cenzuru. Debutoval v roce 1838 básněmi otištěnými časopisecky. Nejprve navazoval na tvorbu Puškina a Lermontova, později se stal významným představitelem ruské realistické školy. V široké povědomí vstoupil svými Lovcovými zápisky v roce 1852. V letech 1847–1850 pobýval v cizině a v roce 1861 se odstěhoval do ciziny natrvalo. Od r. 1870 žil v Paříži, zemřel v Bougivalu u Paříže v roce 1883.

Josef Kajetán Tyl (4. února 1808 Kutná Hora – 11. červenec 1856 Plzeň), byl český dramatik a spisovatel.
Studoval gymnázium v Praze (od r. 1822), roku 1827 odešel studovat do Hradce Králové, kde se seznámil s V. K. Klicperou. Po ukončení gymnázia (1828) odešel studovat filozofickou fakultu do Prahy. Studia nedokončil. Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forhajnovou, se kterou se brzy oženil. Po dvou letech u této společnosti se vrátil do Prahy.
V Praze získal místo účetního (fourier) ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842. Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od r. 1833 prakticky vedl redakci časopisu Jindy a Nyní, tento časopis se po roce (1834) změnil na Kwěty. Ty regigoval do r. 1836 a v letech 1840 – 1845. Dále vydával časopis Vlastimil (1840 – 1842), v letech 1846 – 1849 vydával Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro vesnice – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal. V roce 1835 dal dohromady ochotnickou společnost, která hrála české hry ve Stavovském divadle. Roku 1837 založil Kajetánské divadlo a roku 1842 se pokusil založit pouze české divadlo v Růžové ulici (poblíž Hlavního nádraží).
Roku 1846 odchází do Stavovského divadla, kde působil jako dramatik. Ředitelem Hofmanem je pověřen řízením českých představení (do r. 1851). V této době se dostal na vrchol kariéry, vychází všechny jeho spisy, dostal cenu Matice české a zlatý prsten za literaturu, byl nazýván miláčkem českého národa.
V této době působí jako organizátor českého kulturního života (organizoval plesy, atp.). V r. 1848 se také angažoval politicky, byl členem Svatováclavského výboru, Slovanského sjezdu a účastnil se založení Slovanské Lípy. Byl zvolen poslancem do říšského sněmu.
V této době si udělal spoustu nepřátel a jakmile se situace změnila byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zollnerově kočovné společnosti, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě.

Vladislav Vančura by český spisovatel, dramatik, filmový režisér, původním povoláním lékař. Narodil se 23. června 1891 v Háji ve Slezsku. Studoval práva, ale později přestoupil na medicínu. Pracoval jako lékař na Zbraslavi. Jako přívrženec poetismu byl členem a prvním předsedou Devětsilu (1920), ve třicátých letech byl členem Levé fronty. Publikoval v časopisech Červen, Kmen, Host, Panorama a dalších. V letech 1921–1929 byl členem KSČ. Psal divadelní kritiky, působil v redakční radě Družstevní práce, předsedal České filmové společnosti. Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při Národním revolučním výboru. V květnu roku 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven. V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem. Jeho prozaické dílo je ovlivněno expresionismem, obsahuje celou řadu experimentů – hledá nové způsoby vyjádření. Pro jeho díla je typický specifický jazyk a sloh, který napodobuje větnou stavbu staré češtiny, usiluje o zvukomalbu. Nejznámější jsou jeho prozaická díla Pekař Jan Marhoul, Pole orná a pole válečná, Rozmarné léto, Marketa Lazarova, Obrazy z dějin národa českého a z dramatického díla Alchymista, Jezero Ukereve a Josefina. Pro děti napsal knížku Kubula a Kuba Kubikula.

Významný španělský dramatik, autor asi 2000 dramatických děl, který vytvořil tzv. novou španělskou komedii (veršované drama ve třech dějstvích, ve kterém se mísí tragické a komické prvky), autor mnoha dramat „pláště a dýky“ i teoretické práce o divadle. Narodil se 25. 11. 1652 v Madridu, studoval na univerzitě, bojoval v armádě, vstoupil do řeholního řádu, byl třikrát ženatý a měl mnoho dalších milostných vztahů. Byl nejhranějším dramatikem své doby. Zemřel 27. 8. 1635 a jeho pohřbu se v Madridu zúčastnil obrovský počet jeho obdivovatelů. Mezi Lopeho nejvýznamnější dramata patří Fuente Ovejuna, Zahradníkův pes, Učitel tance, Vzbouření v blázinci a mnoho dalších, především historických dramat.

Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, (15. ledna 1923, Hlohovec – 3. března 2009, Praha),český básník a překladatel. Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. V roce 1941 složil maturitu na gymnáziu v Poličce. Po válce studoval komparatistiku na Karlově univerzitě v Praze, byl žákem Václava Černého; dva semestry také studoval v Grenoblu srovnávací dějiny literatury. Vydal dvě knížky vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů, ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila ve stoupě. Poté mohl v literatuře působit už jen jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii. Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech. Překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny. V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a roku 1969 mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátem z filozofie. Za normalizace byl zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několik svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik. V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Inscenaci jeho pohádkové hry Popelka uvedlo v roce 1975 VČLD DRAK z Hradce Králové, v únoru 1977 ji hráli v Praze v Divadle S+H. Vzápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV. V září 1976 se jako „guru“ a první čestný člen podílel na „rozjezdu“ ineditního spolku Societas Incognitorum Eruditorum. Od května 1976 do prosince 1988 SIE vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. V roce 1981 byl donucen k exilu do Francie, kde žil v Sèvres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Po Listopadu začal z Paříže uveřejňovat pravidelně články v Literárních novinách. Roku 2003 ovdověl, vrátil se do Prahy a publikoval své starší původní práce i překlady. K vydání připravoval svůj Otevřený deník 1977–1981 a Pařížský deník 1981–1989, které poprvé vyšly v letech 1991 a 2012. Zemřel v březnu 2009 v Praze.

Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann, český herec, spisovatel, dramatik a textař. Narodil se 19. června 1905 v Sázavě. Studoval na gymnáziu v Praze (společně s Janem Werichem), poté na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu v letech 1921–1924. Během studia navštěvoval v Paříži divadla a cirkusy, obdivoval trojici klaunů rodiny Fratellini z cirkusu Medrano a také Copeauovo avantgardní divadlo Vieux-colombier v Paříži. V roce 1926 uvedli spolu s Janem Werichem svou první divadelní hru West Pocket Revue, kterou napsali, inscenovali a hráli v ní hlavní role. Po jejím nečekaném úspěchu se stali účastníky tvorby Osvobozeného divadla, které vzniklo jako sekce Devětsilu. Ve svých hrách a revuích, na kterých později spolupracovali i s hudebníkem Jaroslavem Ježkem, vystupovali jako dvojice „klaunů“ a jejich slavné předscény si získaly obdiv nadšeného publika. V době blížícího se nástupu fašismu, bylo jejich Osvobozené divadlo tribunou politické satiry namířené proti blížícímu se nebezpečí. Protože jejich vystoupení byla otevřeně protifašistická, museli v roce 1938 divadlo zavřít a na začátku roku 1939 oba emigrovali do USA. Do Československa se Voskovec vrátil v roce 1946. Po dvou letech, kdy se snažili s Janem Werichem obnovit Osvobozené divadlo, emigroval podruhé a definitivně. Žil krátce ve Francii, kde pracoval pro UNESCO, v roce 1950 se vrátil do USA. Po svém druhém příjezdu do USA byl tehdy v atmosféře mccarthismu 11 měsíců internován na Ellis Islandu pro podezření ze sympatií ke komunismu. Tehdy se musel vyrovnat s tím, jak byly interpretovány jeho filmy ze 30. let, o nichž si někteří mysleli, že propagují komunismus, např. film Hej rup!. V téže době byl Jan Werich ředitelem divadla ABC. Po své druhé emigraci v roce 1948 se s Janem Werichem osobně setkal několikrát. Po osmiletém odmlčení si dopisovali až do Werichova úmrtí. Žil v New Yorku a hrál zde v mnoha divadelních představeních, i filmech (např. ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů). Poslední rok svého života prožil v Kalifornii, kde prodělal protirakovinovou léčbu. Zemřel na infarkt 1. července 1981 v Pear Blossom v Kalifornii v USA.