www.artur.cz

*17. 5. 1938 v Praze
+15. 4. 1992 v Praze

Po studiu na DAMU v Praze (z oboru loutkářství byla vyloučena pro individualismus, studium dokončila na oboru dramaturgie) se věnuje psaní. První dvě knihy jí vyšly už v průběhu studia, za knihu Bůh z reklamy dostala cenu nakladatelství Československý spisovatel za prvotinu. Během nedobrovolné odmlky po roce 1968, kdy se jako autorka prózy pro dospělé stala nežádoucí, se věnovala literatuře pro děti (pohádky v časopisech, knížky, leporela, ilustrované sešity, animované filmy pro filmové studio ve Zlíně apod.) K významnější prozaické tvorbě se vrátila až v polovině 80. let.

Próza:
Bůh z reklamy (2 novely, 1964) Vlažná vlna (1966, 1967) Než dojde k vraždě (1986, 1990) Tanec na ledě (1988)

Pro děti a mládež:
Laris Ridibundus (pohádky, 1964) Učený Jáchym a jiné pohádky (1977) Obláček pro radost (1978) Co dělá vítr, když nefouká (1979) Co mně ryba vyprávěla (1981) Všema čtyřma očima (1982, 1992) Vodní bubláček Tarabka (1983) Kouzelná chobotnice Krejzy (1985) Výbuch bude v šest (1986) Pepibubu (1986) Švandaluzie (1988) Benedikt sluhou barona Prášila (1997)

Leporela:
Zpívající pastelky (1963) Kdo nevěří, ať tam jede (1978) Pokřikovánky (1978) Jedna paní povídala (1979) Pošli to dál (1979) Zvířátka z pohádek Boženy Němcové (1991)

Divadelní hry:
Na koho to slovo padne (komedie, premiéra 1966) Na ostří nože (komedie, premiéra 1968) Prosím jen vážně (komedie 1977, neuvedeno) S ženami je kříž (monodrama, premiéra 1983)

Animované filmy:
Bububu (1980) Konec kouzelníka Uhahuly (1981) Rusalka Hupsalka (1983) Nezbedníci (1985) Třetí hrb (1988)

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Prof. Bohumil Emil Frída, Dr.h.c., se narodil 17. února 1853 v Lounech. V roce 1872 maturoval na gymnáziu, nastoupil studia teologie, ale v témže roce přestoupil na filozofickou fakultu, kde se věnoval oborům filozofie, historie a romanistika. Pak odjel do Itálie, kde působil jeden rok jako tajemník a vychovatel v hraběcí rodině. V Praze působil nejprve jako učitel a od r. 1877 zastával místo tajemníka na české technice. V roce 1879 se oženil s Ludmilou Podlipskou. O d r. 1980 byl tajemníkem uměleckého odboru České akademie věd a umění a v roce 1893 se stal profesorem srovnávacích literárních dějin na Karlově univerzitě. Za výjimečné zásluhy o rozkvět naší literatury byl odměněn řadou poct, stal se členem České akademie věd a umění a také členem mnoha zahraničních vědeckých společností. Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel 9. září 1912 v Domažlicích, kde strávil poslední léta svého života. Tento přední představitel „lumírovské školy” vytvořil 270 svazků knih. Největší část jeho tvorby tvoří básnická díla epická (80 básnických sbírek), ale také próza, dramata (50 divadelních her) a překlady.

JOHN WEBSTER se narodil pravděpodobně v Londýně či za jeho hradbami v blízkém Smithfieldu jako syn kočárníka Johna Webstera a dcery kováře Elisabethy Coatesové. John se prý narodil velmi brzy po sňatku rodičů, kteří byli podle dostupných údajů oddáni 4. listopadu 1577. Ovšem jako datum jeho narození bývá nejčastěji uváděn rok 1580. John Webster se oženil snad v sedmnácti letech s dívkou, která se jmenovala Sara Peniall. Bylo to 8. března 1606, a jejich první děcko John bylo pokřtěno 8. května téhož roku. Byl jedním z nejvýznamnějších alžbětinských dramatiků. Pracoval pro Roberta Henslowa, ředitele Londýnského divadla. Zachovalo se několik jeho příležitostných básní a několik drobných próz. Je téměř jisté, že psal dramata společně s Middletonem, Heywoodem, Massingerem, Rowleyem, Fordem, Fletcherem. Marstonem aj. Sám napsal Bílou ďáblici (THE WHITE DEVIL), tragedii Vévodkyně z Amalfi (THE TRAGEDY OF DUCHESS OF MALFI) a Ďáblovu soudní při (THE DEVIL´S LAW-CASE). Své básnické mistrovství prokázal také v poemě věnované úmrtí prince Henryho A monumental Column, která patří k vrcholům jeho tvorby. Jeho tragedie jsou vskutku temné, krvavé, plné hrůzy, děsu, krutosti, vedle básnického slova nabízejí silnou divadelnost. John Webster zemřel nejspíš v Londýně v roce 1632.

FRANK WEDEKIND (vl. jm. Benjamin Franklin Wedekind, nar. 24. 7. 1864 v Hannoveru, zemřel 9. 3. 1918 v Mnichově) – německý spisovatel a herec. Studoval práva a filozofii. Žil střídavě v Mnichově, Berlíně, Lipsku, Paříži, Londýně nebo ve Švýcarsku. Pracoval jako tajemník v cirkusu, v divadlech jako herec a režisér, spolupracoval s humoristickým časopisem Simplicissimus, věnoval se jako autor i mim pantomimě, vystupoval v kabaretu. Psal poezii, povídky, dramatické výstupy, také např. jarmareční písně. Mimořádnou pozornost vzbudila jeho dramatická prvotina Probuzení jara (1890-91), která byla s oblibou čtena a vydávána, divadelního uvedení se však dočkala až o patnáct let později. Přinesla totiž, podobně jako i některá jeho pozdější dramata (Lulu, Pandořina skřínka), kontroverzní a tabuizovaná společenská témata.

8. 11. 1916 Nowawes u Postupimi, Německo – 10. 5. 1989, Stokholm, Švédsko Dramatik, spisovatel, malíř a filmový režisér. Po nástupu fašismu v Německu se rodina dostala do nebezpečí, Peter byl po otci poloviční žid, proto emigrovali v roce 1934 do Velké Británie, do Chislehurstu poblíž Londýna. V londýnské emigraci navštěvoval Polytechnic School of Photography. V letech 1936–1939 studoval výtvarné umění na Pražské akademii, od roku 1918 měl po svých předcích i československé občanství. Po obsazení českých Sudet Němci se jeho rodina v roce 1938 odstěhovala do Švédska a rok nato je následoval i Peter, který se v roce 1946 stává švédským občanem. Zde zemřel v roce 1989 na infarkt myokardu. Jeho nejznámnějším dílem je drama Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1964), zkráceně uváděno jako Marat/Sade. Hra probíhá ve třech časových rovinách: probíhá v r. 1808, Marat byl zavražděn 1793 a diváci ji vnímají jako současnou. Zajímavá je kombinace postav s chovanci – herci (Marat je paranoik, Charlotta Corday – vražedkyně Marata trpí somnambulismem…). Weiss postavil tuto hru na protikladu dvou postav, principů a citátu: „Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude“ (Marat). Z historických událostí čerpá i jeho další drama Přelíčení (Ermittlung, 1965), které se ohlíží za frankfurtským procesem s osvětimskými zločinci, který se konal roku 1964. Vedle literární tvorby režíroval několik experimentálních filmů, pracoval jako výtvarník a ilustrátor-kolážista. Jeho výtvarné práce byly ovlivněny surrealismem.

Významný představitel skupiny pražských německy píšících autorů Franz Werfel se narodil v Praze 1. září 1890. Pochází z rodiny židovského rukavičkáře, která byla židovského vyznání, a tak mladý Franz sice s rodiči navštěvoval Maiselovu synagogu, jeho katolická chůva mu však zároveň systematicky objevovala svět křesťanských zvyků a tradic. Studoval německé gymnázium na Novém městě a také Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. Nepatřil mezi příliš úspěšné studenty, tercii musel dokonce opakovat, ale nakonec v roce 1909 úspěšně složil maturitní zkoušku. Studoval pak i v Lipsku a v Hamburku, jako jednoroční dobrovolník sloužil v kasárnách na Hradčanech. Před první světovou válkou pracoval v nakladatelství a zabýval se expresionistickou literaturou. V roce 1911 vydal svou první básnickou sbírku Přítel světa. Stýkal se s Franzem Kafkou, kterého znal již v době studií, s básníkem Rainerem Mariou Rilkem, a přispíval do novin Die Fackel (Pochodeň), které redigoval jeho přítel Karl Kraus. Ve skupině pacifistů, která působila před blížící se světovou válkou, si vyměňoval názory s Maxem Schelerem a Martinem Buberem. V rámci pacifistických projektů vytvořil adaptaci Euripidovy tragédie Trójanky a přičinil se o vydání německého překladu Bezručových Slezských písní v Lipsku. V letech 1915–1917, za první světové války, byl nejdříve na východní frontě v Haliči, později působil ve Vídni v redakci válečných novin. Zde se také seznámil s Almou Schindlerovou, vdovou po skladateli G. Mahlerovi, tehdy manželkou architekta W. Gropia. S tou pak v roce 1929 uzavřel sňatek. Po válce zůstal ve Vídni a věnoval se výhradně literární tvorbě. Psal poezii, romány i dramata. V roce 1939 emigroval Werfel se svou ženou nejdříve do Francie, odtud se dostal přes Portugalsko do Spojených států, kde se usadil, získal státní občanství a nadále se věnoval literatuře. Zemřel na infarkt v roce 1945 v Beverly Hills.

Jan Werich (6. února 1905 Praha – 31. října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Jan Werich vystudoval gymnázium v Praze v Křemencově ulici, kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Po maturitě studoval práva na Karlově univerzitě. V roce 1926 vytvořili s J. Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzo na to začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue. Od roku 1927 psali hry a vystupovali v Osvobozeném divadle. V roce 1938 bylo divadlo zavřeno. J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek druhou světovou válku strávili spolu v USA. Významná byla jejich spolupráce s Hlasem Ameriky, pro kterou připravovali protinacistické skeče. V roce 1945 se J. Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Spolu s J. Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, vzhledem k politické situaci ale už nebylo možné dělat politickou satiru. Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956–1961 byl ředitelem Divadla ABC. Jeho novým partnerem se stal Miroslav Horníček. Po ukončení činnosti v divadle ABC podle možností hrál ve filmu (Císařův pekař a Pekařův císař), v televizních inscenacích (např. Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti, Uspořená libra), vystupoval i v dalších pořadech, psal mj. i pohádky, v paměti máme jeho nahrávku Haškova Švejka.

Narozen 16. října 1854 v Dublinu (Irsko), zemřel 30. listopadu 1900 v Paříži . Anglický dekadentní dramatik, prozaik, básník, (anonymní) esejista, estét a novinář irského původu. Po úspěšném studiu klasické filologie na univerzitě v Dublinu pokračoval v Oxfordu. Byl ovlivněn estetickými názory Johna Ruskina, stal se ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. V socialismu spatřoval optimistickou budoucnost. Ačkoli se nacházel na vrcholu slávy a přestože měl ženu a dvě děti, byl za sodomii odsouzen ke dvěma letům těžkých prací a skončil ve vězení kvůli své homosexualitě (v Anglii tehdy ilegální). Po vypršení trestu žil inkognito na několika místech ve Francii. V konverzačních dramatech navázal na tradici komedie mravů.

Tennessee Williams (vl. jm. Thomas Lanier Williams) se narodil 26. března 1911 v Columbusu ve státě Mississippi v USA. Významný představitel amerického psychologického dramatu. Po ukončení školy v St. Louis studoval na Missourijské univerzitě žurnalistiku. Studia nedokončil a odstěhoval se do Los Angeles. Během hospodářské krize v třicátých letech pracoval jako úředník a od roku 1938 žil v New Orleansu. Pod vlivem Ibsenovým se rozhodl věnovat dramatu, napsal 25 celovečerních her a řadu jednoaktovek, z nichž většina byla také zfilmována. Nejslavnější jeho dramata jsou Tramvaj do stanice Touha, Vytetovaná růže a Kočka na rozpálené plechové střeše. V roce 1948 získal Pulitzerovu cenu. Po ztrátě dlouholetého životního druha F. Merla trpěl hlubokou depresí. Zemřel na následky otravy alkoholem 25. února 1983 v New Yorku.

Významná polská dramatička, spisovatelka a herečka se narodila v roce 1879 v obci Podhajske ve Volyni v rodině bohatého statkáře, její matka byla původně baletkou. Zapolska po krátkém nevydařeném prvním manželství odešla k divadlu. Jako herečka působila u různých společností v Krakově, Lvově a Poznani, a také u řady kočovných společností v Haliči a jinde. Několik let se pokoušela uspět i v Paříži, kde hrála dokonce ve slavném avantgardním Antoinově divadle Théâtre Libre, později v Théâtre de l´Oeuvre, pak se marně pokoušela získat angažmá ve Varšavě, a tak působila v Divadle Juliusze Slowackého v Krakově a v roce 1904 se natrvalo usadila ve Lvově, kde založila svůj herecký soubor, se kterým hrála na štacích především v Haliči. Měla problematické vztahy s muži, obě její manželství se nevydařila a dlouhá léta byla odsuzována pro své nemanželské vztahy. Byla kritická ke stavu společnosti a k postavení žen. Byla obdivovatelkou díla Émila Zoly a jako spisovatelka a dramatička se v řadě děl stala významnou polskou představitelkou naturalismu. Z její bohaté prozaické a dramatické tvorby patří k dílům nejvýznamnějším její naturalistické drama Morálka paní Dulské z roku 1906. Gabriela Zapolska zemřela v roce 1921 ve Lvově, kde je také pochována.