www.artur.cz

Vlastním jménem Carlo Lorenzini, italský spisovatel, literární, hudební a divadelní kritik, novinář, se narodil v listopadu 1826 ve Florencii. Byl jedním z deseti dětí kuchaře a služebné u markýze de Ginori, který byl majitelem významné porcelánky. Ten se zasloužil o to, aby se malému Carlovi dostalo vzdělání. Carlo byl krátce posluchačem semináře, ale brzy se začal věnovat studiu rétoriky a literatury na filozofické fakultě. Od roku 1844 pracoval v největší florentské knihovně a nakladatelství u Guilia Pattieho. V době bojů o nezávislost Itálie v letech 1848 a 1860 sloužil v armádě jako dobrovolník. Jeho zájem o politiku a společenské události ho přivedl k založení satirického časopisu Il Lampione. Jako spisovatel vzbudil v roce 1856 zájem svým románem In vapore. V té době spolupracoval s celou řadou časopisů, aktivně se věnoval literatuře a zároveň se stal cenzorem v Komisi divadelní cenzury. Tehdy přijal i svůj pseudonym Collodi podle rodné vísky své matky. V roce 1875 se začal věnovat literatuře pro děti, když vydal svůj překlad pohádek Charlese Perraulta pod názvem Racconti delle los. Napsal několik svazků knížek, ve kterých prostřednictvím postavičky Gianettina svými humornými postřehy i činy usiluje o znovusjednocení Itálie. V roce 1880 začal Carlo Collodi na pokračování publikovat v prvním italském časopise pro děti, který vznikl jeho přičiněním, Příběhy jedné loutky (Storia di un burattino), které známe také jako Pinocchiova dobrodružství (Le avventure di Pinocchio). Toto jeho dílo mu přineslo velký úspěch a lety nehynoucí slávu. Bohužel radosti z ocenění své práce se nedožil, protože 26. října 1890 ve Florencii zemřel.

Pierre Corneille se narodil v Rouenu 6. června 1606 v rodině právníka, jeho otec zastával úřad „správce vod a lesů“. Corneille studoval nejprve na jezuitské koleji v Rouenu, pokračoval studiem práv, roku 1624 byl přijat do stavu obhájců rouenského soudu a roku 1628 koupil úřad královského advokáta a zastával ho až do roku 1650. Roku 1629 Corneille poslal do Paříže svou komedii Melita (Mélite). Hra měla úspěch, byla to jedna z prvních takzvaných „počestných“ komedií. Hned nato Corneille sáhl po módním žánru tragikomedie a napsal Klitandru. Po Smíšených básních (Mélange poétique) z roku 1632 následovaly další komedie: Vdova, neboli potrestaný zrádce (La Veuve ou le Traître puni, 1633), Galerie paláce (La Galerie du Palais, 1633), Společnice (La Suivante, 1634), Královské náměstí (La Place Royale, 1634) a Komická iluze (L´Illusion comique, 1636), kterou známe z českého provedení pod názvem Magická komedie. Zápletka všech těch komedií je založena na pohrdání a jejich rozuzlení na základě rozpoznání, je to směs italské pastorály a preciozity. Ještě před Komickou iluzí napsal Corneille – roku 1635 – svou první tragédii, Médeu, inspirovanou Senekou. Léta 1637 – 1652 byla obdobím největších děl. Patří k nim: Cid z roku 1636 – po němž následuje dvouletý „spor o Cida“; tragédie Horatius (Horace) a Cinna (Cinna), obě z roku 1640; Polyeuktos (Polyeucte, 1643); Smrt Pompejova (La Mort de Pompée, 1643); komedie Lhář (Le Menteur, 1643); tragédie Rodoguna (Rodogune, 1644) a tragédie Nikomédés (Nicomède, 1651). Nejsou to všecka díla, která vznikají v tomto období, deset dalších upadlo v zapomnění. Roku 1647 byl Corneille přijat do Francouzské akademie. Ale roku 1652 – po neúspěchu tragédie Pertharita – opustil Paříž a na pět let se se svou početnou rodinou (roku 1640 se oženil se slečnou de Lampérière a měl s ní sedm dětí) usadil v Rouenu. Roku 1658 za okolností ne zcela jasných se vrátil k divadlu. Podíl na tom patrně měla neopětovaná láska k herečce Du Parcové z Molièrovy společnosti. Corneille napsal tehdy Oidipa. Hra měla – roku 1659 – veliký úspěch. Následovalo po ní dalších deset her. Roku 1662 se Corneille vrátil do Paříže, od příštího roku mu byl vyplácen z královské pokladny stálý roční plat dvou tisíc liber, někdy s velkými přestávkami, po sedm let (1674 – 1683) byl zcela zastaven. Poslední tragédie – Suréna – roku 1674 propadla a Corneille definitivně zanechal divadla. V posledních letech žil ve skrovných – ne-li nuzných poměrech. Corneille zemřel v Paříži 30. září 1684.

(23.03.1887 - duben 1945) Starší bratr Karla Čapka, ilustrátor, výtvarník, scénograf, novinář, dramaturg, žurnalista a významná osobnost českého kulturního života začátku 20. století se narodil 23. března 1887 v Hronově v rodině báňského lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Navštěvoval dvouletou tkalcovskou školu ve Vrchlabí, potom rok pracoval jako dělník v prádelně a od roku 1904 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole malbu a grafiku. Po skončení školy odjel do Paříže, kde bydlel v letech 1910-11, přitom navštívil Španělsko. Po návratu se zapojil do uměleckého a společenského života Prahy - v roce 1911 byl jedním ze zakládajících členů Skupiny výtvarných umělců, rok na to redaktorem jejich Uměleckého měsíčníku, další rok redaktorem měsíčníku Mánes. S bratrem Karlem Čapkem se podílel na vytvoření Almanachu na rok 1914 a v roce 1918 se stal zakládajícím členem výtvarně umělecké skupiny Tvrdošíjní spolu se Zrzavým, Špálou, Kremličkou, Hofmanem a Marvánkem. Nebyl odveden v rámci 1. světové války na frontu pro zdravotní postižení - oční vada. Od roku 1917 do roku 1921 byl redaktorem Národních listů, potom až do svého zatčení redaktorem Lidových novin. Od roku 1929 byl členem Umělecké besedy. Již dne 1. září 1939 (v den napadení Polska a oficiálního zahájení druhé světové války) byl zatčen gestapem v Zálesí, kde byl s rodinou na letním bytě a až do své smrti v dubnu 1945 byl internován v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen, Bergen-Belsen, kde zemřel na skvrnitý tyfus. Z literárního díla Josefa Čapka 1917 - Lelio - soubor povídek o válečném zoufalství 1920 - Nejskromnější umění - odborné pojednání 1923 - Pro delfína - soubor lyrických povídek 1923 - Země mnoha jmen - divadelní hra; jediná, nepříliš vydařená 1929 - Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech - nejznámější pohádka z pera Josefa Čapka s jeho charakteristickými ilustracemi 1930 - Stín kapradiny - novela, baladický příběh o svědomí dvou vesnických chlapců, kteří zavraždí hajného, který je nachytal při pytlačení 1932 - Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové - pro děti 1935 - Jak se dívat na moderní obrazy - odborné dílo o umění 1936 - Kulhavý poutník - próza a eseje, autor medituje o životě a nad životem 1938 - Umění přírodních národů - také odborné umělecké dílo 1946 - Básně z koncentračního tábora - vyšlo posmrtně 1947 - Psáno do mraků - vyšlo posmrtně, aforismy 1954 - Povídejme si děti - vyšlo posmrtně Společně s Karlem Čapkem: Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916) - 7 povídek Krakonošova zahrada (1918) Lásky hra osudná (1911) Ze života hmyzu (1922) Adam Stvořitel (1927)

9.1.1890 narozen v Malých Svatoňovicích. Otec MUDr. Antonín Čapek (1855 - 1929), matka Božena, rozená Novotná (1866 - 1924). 1895 - 1901 navštěvuje obecnou a 1. třídu měšťanské školy v Úpici. 1901 - 1905 studuje v Hradci Králové gymnázium. 1905 - 1907 přestupuje na První české státní gymnázium v Brně. 1907 - 1909 po přestěhování celé rodiny z Úpice do Prahy studuje na Akademickém gymnáziu v Praze. 1909 - 1915 studuje na Filozofické fakultě UK filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, germanistiku, anglistiku a bohemistiku, v listopadu 1915 je promován na doktora filozofie. 1917 působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic, v říjnu nastupuje jako redaktor do Národních listů. 1920 seznamuje se s Olgou Scheinpflugovou, herečkou. 1921 - 1938 redaktorem pražské redakce Lidových novin. 1921 - 1923 dramaturgem a režisérem v Městském divadle Královských Vinohrad. 1922 poprvé představen prezidentu T. G. Masarykovi, s nímž jej poutalo celoživotní přátelství. 1923 cesta do Itálie. 1924 cesta do Anglie. 1925 zakládá československou odbočku mezinárodní spisovatelské organizace Penklub. 1929 cesta do Španělska. 1931 cesta do Holandska. 1935 26. 8. se žení s Olgou Scheinpflugovou, novomanželé dostávají od Václava Palivce do doživotního užívání dům ve Staré Huti u Dobříše - Strž 1936 podniká s manželkou cestu do Skandinávie, poprvé navržen na Nobelovu cenu za literaturu. 1937 účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži 1938 významně se podílí na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Po mnichovské konferenci je proti němu vedena nenávistná kampaň na stránkách pravicového tisku. Při likvidaci škod na Strži, způsobených povodní, se nachladil a později - 25. 12. podlehl zápalu plic. Pohřben byl na Vyšehradě dne 29. 12. 1938.

Viz hesla Karel Čapek a Josef Čapek

(1860-1904)

Ruský realistický prozaik a dramatik. Autor mnoha novel, povídek a divadelních her.
Narodil se v Taganrogu. Pocházel z kupecké rodiny, která se po bankrotu přestěhovala do Moskvy. Absolvoval lékařskou fakultu (1884), lékařskou praxi však vykonával jen krátce, od roku 1886 se věnoval literatuře. Stýkal se s Tolstým a Gorkým. Od fejetonů a humoristických miniatur přešel k analytickým novelám, v nichž podal brilantní diagnózu i subtilní, lyrickou charakteristiku lidských vztahů. Pranýřoval věčné lidské a společenské neduhy, kultivoval žánr psychologické milostné novely. Usiloval o zobrazení problematiky novodobého myšlení a tragiky lidského údělu. Vytvořil nový typ novoromantického poetického dramatu, v němž vnější konflikt promítl do vnitřních kolizí a peripetií psychiky jednotlivých protagonistů. Umožnil široký rejstřík inscenačních a režijních postupů. Ztvárnil nadčasovou tragedii iluzí a ideálů tzv. "zbytečného člověka" a pokusil se o experimentální podobu románu v dramatu. Zemřel v německém Badenweileru.

Anna na krku (Anna na šeje), 1895
Ariadna, 1895
Chameleón (Chameleon), 1885
Černý mnich (Čornyj monach), 1894
Člověk ve futrálu, 1898
Dáma s psíčkem (Dama s sobačkoj), 1899
Darebák Platonov, 1923
Ivanov, 1887-89
Jubileum, 1892
Letters Of Anton Chekhov, 1973
Medvěd (Medved/The Bear), 1888
Melancholický dekameron
Melpomeniny pohádky, 1884
Mužici
Neklidná duše/Neposeda (Popryguňja), 1892
Nudná historie, 1889
Ostrov Sachalin, 1893
Pavilón č. 6/Pokoj č. 6 (Palata No. 6), 1892
Profesor literatury (Učitel slovesnosti), 1894
Případ z praxe (Slučaj iz praktiki), 1898
Racek (Čajka), 1896
Smrt úředníka, 1885
Souboj (Duel), 1891
Step, 1888
Strýček Váňa, 1897
Student, 1894
Svatba (Svadba/The Wedding), 1889
Štába Prišibejev, 1885
The Kiss And Other Stories, 1982
The Selected Letters Of Anton Chekhov, 1955
Tiché diagnózy
Tisíc a jedna vášeň
Tři sestry, 1900
V roklině
Višňový sad, 1903-04
Vražda (Ubijstvo), 1895
Zabíječ na lovu
Záchvat (Pripadok)

Narodil se 28. února 1943 v Čelákovicích. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Brandýse nad Labem, češtinu, historii a navíc výtvarnou výchovu. Několik let učil, pak pracoval jako časopisecký nebo nakladatelský redaktor v různých funkcích v časopisu Sedmička pionýrů, v nakladatelství Panorama, v nakladatelství L, v deníku Právo, v časopisech Vlasta, Antique a Sondách. Od léta 1988 do podzimu 1989 byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Vydal přes dvě desítky knih pro děti (říkadla, verše, pohádky, veršované pohádky, naučné knížky pro děti), deset knih veršů pro dospělé, šest svazků literární publicistiky, editorsky připravil řadu výtvarných publikací pro děti a několik knižních a zvukových výborů z české a světové poezie. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do slovenštiny, polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, arménštiny, estonštiny, ukrajinštiny, bulharštiny, vietnamštiny, italštiny, slovinštiny. Od roku 1987 žije v Praze, od léta roku 2005 je v důchodu a věnuje se literární tvorbě.

Václav Čtvrtek (vlastním jménem Václav Cafourek) se narodil 4. dubna 1911 v Praze, zemřel 6. listopadu 1976 v Praze. Vystudoval gymnázium, absolvoval kurz na obchodní akademii a na přání otce začal studovat práva, která však nedokončil. Pak nastoupil jako úředník na okresním finančním ředitelství v Chebu a za 2. světové války pracoval jako finanční úředník v Praze. Po válce spolupracoval s dětskými časopisy Brouček, Sedmihlásek, Vlaštovička, později Mateřídouška, Ohníček, Pionýr, Pionýrské noviny a s Čs. rozhlasem, kde se stal vedoucím vysílání pro děti a mládež. Od roku 1960 se plně věnoval literární činnosti, kdy psal hlavně pohádkové příběhy a knihy. Největší ohlas měly jeho příběhy, které byly realizovány v televizi jako večerníčky, např. Pohádky z mechu a kapradí, Maková panenka, O loupežníku Rumcajsovi, Víla Amálka a další. Jeho knížky pro děti patří stále k těm nejoblíbenějším.

Jan Drda, novinář, spisovatel dramatik (narozen 4. 4. 1915 v Příbrami, zemřel 28.11.1970 na Dobříši) Vystudoval klasické gymnázium v Příbrami v r. 1934 a začal studovat filologii na UK v Praze, studia však nedokončil. Věnoval se psaní, přispíval do novin a časopisů, první román Městečko na dlani mu vyšel již v 25 letech. Od r. 1937 až do r. 1942 byl redaktorem v Lidových novinách, publikoval zde fejetony, reportáže a črty. V roce 1945 vstoupil do KSČ a přešel nejprve do Svobodných novin, později do deníku Práce. V letech 1948–1952 působil jako šéfredaktor opět v Lidových novinách. Napsal řadu prozaických děl a také divadelních her (mj. Hrátky s čertem, Dalskabáty hříšná ves) a pohádek, které vynikaly krásnou češtinou. Uplatnil se jako autor filmových námětů a scénářů. Zastával významné kulturní i politické funkce, mj. byl poslancem Národního shromáždění a předsedou Svazu československých spisovatelů (kde tvrdě postupoval zejména proti katolickým spisovatelům). Ke konci života byl šéfredaktorem týdeníku Svět práce, který v roce 1968 sám založil. Postavil se proti Invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 a následné okupaci Československa, za což byl hned roku 1969 z tohoto místa vyhozen. Zemřel osamělý na zámku v Dobříši.

Spisovatelka a scenáristka, se narodila roku 1951 v Praze. Studovala na FAMU a na pařížské Sorbonně. Šest let byla redaktorkou dětského vysílání Čs. rozhlasu, vytvořila pro něj mnoho her, pohádek a publicistických pořadů. Spolupracovala také s Českou televizí, pro niž psala pohádky, večerníčky a hry pro děti, např. Táta k příštím vánocům, Princ z pohádky, Tajemný svícen ad. Prosadila se také v oblasti literatury pro děti, vydala nespočet knížek, které byly přeloženy do mnoha cizích jazyků a získaly mnoho ocenění, např. Sísa Kyselá, Máme doma zvířata, Čítanka pro nejmenší, Povedené prázdniny ad. Věnuje se rovněž problematice péče o dítě, na toto téma vydala v nakladatelství MOTTO knihy To první a to druhé dítě (1993, 2004) a Moje miminko (1994).