www.artur.cz

Federico García Lorca (5. červen 1898 – 19. srpen 1936), byl španělský básník a dramatik. Zastřelen frankisty v Granadě (Víznaru). Od roku 1909 žil v Granadě, kde studoval střední školu. Roku 1914 začal studovat filozofii, literaturu a práva a od roku 1919 pokračoval ve studiích v Madridu, který se stal ohniskem umělecké avantgardy. V letech 1929–1930 studoval v USA na Kolumbijské univerzitě. Poté strávil několik měsíců na Kubě a v letech 1933–1934 byl v Argentině, pak se vrátil zpět do Granady, kde byl v r. 1936 popraven.

Nar. 21. října 1927. Od r. 1975 novinářka, píše fejetony, povídky, rozhovory, pohádky a náměty pro dětské divadlo.

Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Václav Josef Vančura, český básník, novinář, dramaturg, knihovník, režisér a divadelní kritik se narodil 12. prosince 1882 v Čáslavi. Jeho bratrancem byl Vladislav Vančura. Během studií na gymnáziu v Čáslavi a Mladé Boleslavi přispíval s Rudolfem Těsnohlídkem do studentských časopisů. I přes nesnadné finanční poměry studoval v Praze obory čeština a němčina na filozofické fakultě. Za studií se seznámil s řadou později významných autorů, kteří se scházeli u S. K. Neumanna, mezi nimiž byl František Gellner, Jaroslav Hašek a Fráňa Šrámek. Přispíval do anarchistického časopisu Nový kult a tiskového orgánu uměleckého spolku Syrinx, který vycházel pod názvem Nový život. Od roku 1910 žil a pracoval v Brně. V letech 1909–1919 byl redaktorem Lidových novin, pak až do roku 1936 pracoval v deníku Svoboda. Spoluzakládal také časopis Index. Významné bylo jeho působení v Národním divadle Brno, kde pracoval v letech 1918-1920 jako dramaturg. V roce 1921 přijal zaměstnání ve Veřejné knihovně města Brna, stal se prvním městským knihovníkem, pak ředitelem knihovny, která nese jeho jméno. Život ukončil sebevraždou 22. května 1939 v reakci na okupaci Československa. Jiří Mahen za sebou zanechal rozsáhlou literární tvorbu. Věnoval se poezii, psal povídky a romány, vytvořil mnoho divadelních her, pracoval jako dramaturg, ale také jako režisér a významně se uplatnil i jako divadelní kritik. V divadelním životě Brna zanechal významné stopy a tak scéna činohry zdejšího Národního divadla nese jeho jméno. A studiové divadlo Husa na provázku odvozuje svůj název od stejnojmenného Mahenova souboru šesti filmových libret.

Miroslav Macháček se narodil 8. května 1922 v Nymburce. V roce 1945 byl přijat na Státní konzervatoř v Praze, kde studoval herectví. Od r. 1948 angažmá v divadle v Pardubicích, od. r. 1951 v Realistickém divadle Zdenka Nejedlého v Praze. V témže roce je obviněn z nepřátelské činnosti a musí opustit toto angažmá, vzápětí je s ním rozvázán pracovní poměr i na DAMU v Praze, kde učil. V roce 1952 ho angažuje I. Glanc do Českých Budějovic. V roce 1957 se vrací do Prahy – nejdříve do Městských divadel pražských, od sezóny 1959/60 je režisérem pražského Národního divadla. Po roce 1969 má vzhledem ke svým postojům obtížnou situaci až do konce života. Věnuje se i herectví (v divadle a ve filmu – v televizi a rozhlasu platí zákaz) a hostování v jiných divadlech (např. Činoherní klub, Viola). V roce 1975 přednesl v ND kritický referát a v témže roce nastupuje léčbu na psychiatrické klinice. V roce 1989 se aktivně účastní revolučních událostí, se situací v ND je nespokojen. Umírá po těžké nemoci 17. února 1991 v Praze.

Italský renesanční politik, prozaik, básník, dramatik, historik a vojenský teoretik, se narodil 3. května 1469 ve Florencii jako druhý syn právníka Bernarda di Niccolò Machiavelliho. Jeho mládí je poměrně nejasné, do historie se zapsal až v roce 1498, kdy se stal předsedou a sekretářem takzvané Rady deseti - orgánu Florentské republiky, pověřeného diplomatickými a vojenskými úkoly. Ačkoliv neměl skutečné pravomoci, měl během čtrnáctiletého výkonu této funkce možnost dobře se seznámit s politikou tehdejších italských státníků a sledovat, jak vládci prosazují svou moc. Jeho politická kariéra skončila v roce 1512, po návratu rodu Medici k moci. Ti odstranili republikánské zřízení, Machiavelli byl obviněn z příprav spiknutí a po propuštění z vězení byl vyhnán z Florencie. Zbytek života žil v ústraní na svém sídle u San Cassiano a věnoval se plně literatuře. Svých politických ambicí se sice nevzdal, ale ty už nedošly naplnění ani v roce 1527, kdy byla znovu ve Florencii obnovena republika. Machiavelli byl zakladatelem moderní historiografie. V hlavním historickém díle Florentské letopisy zobecnil historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost. Vytvořil teorii silného státu nezávislého na církvi. Vycházel ze vzoru římské republiky (Vlády a státy) a ze zkušeností florentské republiky a rozdrobené Itálie přelomu 15. a 16. stol. Předpokládal, že společnost nepodléhá Boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům a touze lidí po blahobytu, lid však neumí své zájmy uplatňovat, proto je nutný silný stát s obratným panovníkem v čele (Vladař - 1513). Jako politik objevil autonomnost politické morálky, nezávislé na etice a náboženství. Úspěch státu je pro něj prvořadý, k dosažení politických cílů lze užít jakékoli prostředky. Byl autorem hry Mandragora - 1520, novely Belfagor, řady sonetů, epigramů. Je po něm pojmenován i machiavellismus (který ale vznikl nepřesnou interpretací Machiavelliho učení), zjednodušeně politická zásada “účel světí prostředky”, kdy se ve jménu “velkých cílů” přehlížejí morální, právní a jiné principy a užívají se jakékoli prostředky podle situace. Niccolò Machiavelli zemřel ve Florencii 22. června 1527.

* 15. února 1904 v Příbrami
+ 24. července 1980 v Praze

Ředitel a režisér loutkového divadla, dramatik, historik, kritik.
Jedna z nejvýznamnějších postav moderního českého loutkového divadla. Po studiíích na FF UK v Praze působil v letech 1929 - 31 jako středoškolský profesor, 1931 - 45 úředník Státního úřadu statistického, 1945 - 49 úředník ministerstva informací.
Od 30. let hledal inspirační podněty pro rozvoj českého loutkářství jak ve vývojových trendech světového a českého moderního divadla, tak ve zdůrazňování specifičnosti loutkového divadla.
Jeho dramatická tvorba, zejména Míček Flíček (1936), významně ovlivnila hledání moderní podoby loutkové hry.
Významná byla jeho dramatická tvorba pro divadlo J. Skupy za německé okupace. Po válce se zasloužil o vytvoření sítě československých profesionálních divadel. V roce 1949 založil a do roku 1966 byl také ředitelem Ústředního loutkového divadla v Praze.
V letech 1940 - 50 vydával časopis Loutková scéna. Od roku 1933 až do roku 1972 byl generálním sekretářem a poté čestným prezidentem mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. 1948 - 72 externě vyučoval na DAMU.
Tiskem vydal m.j. práce Loutkářství v Československu, Úsměvy dřevěné Thálie a Svět loutky. Pro děti napsal i knižní verzi pohádky Míček Flíček, která se dočkala mnoha vydání a vyšla i v mnoha překladech.

Narodil se 7. 2. 1923 v Praze, zemřel 7. 3. 2005. Svá klukovská léta prožil ve skautském oddílu Dvojka, který vedl Jaroslav Foglar. Malinský do oddílu přišel v roce 1934, měl skautskou přezdívku Zbynda. Po válce vystudoval právnickou fakultu, poté pracoval v různých profesích, od roku 1960 jako scenárista a textař a je také autorem mnoha pohádek a oblíbených knížek pro děti.

André Maurois, vl. jm. Emile Herzog, se narodil 26. července 1885 ve Francii v Elbeuf. Prozaik a dramatik, člen Francouzské akadamie. Vystudoval Lyceum v Rouenu. V roce 1914 až 1918 spojenecký důstojník u britské armády. V letech 1940 až 1943 přednáší na univerzitách v USA. Důstojník Čestné legie.
Z díla: Mlčení plukovníka Brambla, Anděl či bestie, Dvě lásky Filipa Marcenata, Rodinný kruh, Touha po štěstí, Zaslíbená země, Ariel neboli Život Shelleyův, Život Voltairův, Eduard VII. a jeho doba, Chateaubriand, Hledání Marcela Prousta, Lélia neboli Život George Sandové, Olympio neboli Život V. Huga, Tři Dumasové, Napoléon, Dějiny Anglie, Dějiny Spojených států, Dějiny Francie, Přítel, který se jmenoval já, Obnažené věci.
Francouzské děti dostávají již dlouhá léta stále v nových vydáních jeho knížku Země tisíce rozmarů.

08. 01. 1890 – 22. 08. 1940 Narozen v Hradci Králové, zemřel v Praze. 1909 absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové, 1909–1914 učil na školách královéhradeckého okresu. Po vypuknutí první světové války bojoval na ruské frontě, přešel do zajetí a 1916 do legií, pracoval ve vedení odbočky Československé národní rady v Rusku, redigoval zde časopis Československý voják (1917–1920), prožil boje čs. legií i jejich sibiřské tažení a vykonal s vojenskopolitickým posláním cestu do Ameriky a Francie. 1920–1929 ředitel Památníku odboje, 1929–1939 Památníku osvobození; od 1929 brigádní generál. Po německé okupaci se (1940) podílel na pařížském sborníku protinacistických veršů českých básníků Hlasy domova. Proslavil se zejména poezií s náměty z legií (Zborov) a pětidílným cyklem Anabáze (Ohnivý drak, Veliké dny, Ostrov v bouři, Mohutný sen, Anabáze) o cestě legií od Zborova do Vladivostoku. Značného diváckého ohlasu (zejména filmovou verzí) dosáhlo drama Plukovník Švec. Otec malíře Mikuláše Medka a hudebního kritika a teoretika Ivana Medka.