www.artur.cz

(nar. 1929 v Londýně, zemřel 1994 v Shropshire) Významný anglický dramatik, který proměnil tvář britské divadelní scény koncem padesátých let minulého století. Jeho hra Ohlédni se v hněvu předznamenala nástup nové generace dramatiků a prozaiků, která bývá označována jako „rozhněvaní mladí muži". Vedle této hry je nejvíce oceňováno jeho drama Komik. Film Tom Jones, ke kterému napsal scénář, byl oceněn Oskarem.

Zakladatel moderního ruského sociálního dramatu Alexandr Nikolajevič Ostrovskij se narodil 12. dubna 1823 v Moskvě, zemřel 14. června 1886 ve Ščelykovu v Kostromské gubernii. Ostrovskij nastoupil v roce 1840 na gymnázium a už tehdy ho přitahovala literatura a divadlo. Podle přání otce pokračoval ve studiích na právnické fakultě Moskevské univerzity. Více než práva mladého studenta přitahovalo Malé divadlo, kde tehdy hráli významní herci Močalov a Ščepkin. Movitého mladíka lákalo divadlo natolik, že na jaře 1843 ukončil studia. Jeho otec ale Alexeje doporučil k moskevskému soudu. Ostrovskij pracoval u Moskevského komerčního soudu od roku 1845 příštích osm let. Advokátní praxe a zážitky ze Zamoskvorečí mu poskytly nemálo námětů, které využil ve své tvorbě. Svou literární dráhu začal Ostrovskij už za studií. Jeho první literární práce se objevily roku 1847 v novinách Moskovskij gorodskoj listok - dvě scény z komedie Nemajetný dlužník, veselohra Obraz rodinného štěstí a črta Zápisky obyvatele Zamoskvorečí. V roce 1849 dokončil Ostrovskij svou první velkou komedii Ruka ruku myje. Už v této hře se projevily typické rysy autorových dramat: schopnost poukázat na významné společenské problémy skrze konflikty běžného rodinného života, vytvořit výrazné charaktery nejen hlavních ale i vedlejších postav, vložit jim do úst šťavnatý, živý, lidový jazyk. A v neposlední řadě schopnost nalézt závěr dramatického příběhu, který diváka nutí k zamyšlení. Všechny tyto charakteristické momenty nalezneme i v jeho dalších hrách s tím, že nás překvapí i dalšími novými prvky. V lednu 1851 se Ostrovskij rozhodl opustit práci u soudu a věnovat se plně literatuře. Za téměř čtyřicet let napsal Ostrovskij 47 her, na dalších sedmi spolupracoval s jinými autory. Jeho hry žijí na jevištích divadel dodnes a promlouvají v mnohém tak současně, že dokáží popudit ty, kteří na scéně mohou poznat sami sebe. Jeho dramatická tvorba byla významným podnětem pro rozvoj moderního realistického divadla a herectví v Rusku. Na inscenacích jeho her vyrůstala celá generace hereckých i režisérských osobností, které formovaly nové inscenační postupy a herecký styl. Ve svých komediích a sociálně-psychologických dramatech vytvořil galerii typů od majetkuchtivých a krutých kupců, úředníků, statkářů až po celou řadu sluhů, příživníků, nábožensky posedlých poutníků a dalších postav současného života (Ruka ruku myje, Chudoba cti netratí, Výnosné místo, Bouře, Horoucí srdce, Vlci a ovce, Bez věna, Les, Talenty a ctitelé, Viníci bez viny - trilogie o Balzaminovovi, (1857-61). Galerii doplňují pohádkové postavy v poetické „jarní pohádce“ Sněhurka (Sněguročka, 1873), ze které čerpá stejnojmenná opera Rimského Korsakova. Ostrovského dílo nezaznamenává pouze kolorit ruského života a množství lidských typů a osudů, ale mimořádnou pozornost věnuje mravním ideálům své doby. Jeho kritický pohled na nepravosti lidského jednání a charakterů však, jako tomu bývá u velkých umělců, svou dobu přesahuje.

Ivana Peroutková se narodila v roce 1960 v Karviné. V letech 1978 – 1982 vystudovala filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor divadelní a filmová věda. Po škole publikovala divadelní recenze, krátce pracovala v Čs. televizi a pak jako redaktorka nakladatelství Panorama, odkud odešla na mateřskou dovolenou. V roce 1992 jí vyšla prvotina Na vahách života (Road), následovaly převyprávěné Staré pověsti české (ABR) a v roce 2000 novela Dům s vůní zmoklé psí srsti (Artur). V dalších letech napsala několik dětských knížek: Anička a její kamarádky, Anička ve městě, Kouzelné dobrodružství s papouškem Žakem (Albatros a za první jmenovanou obdržela čestné uznání), a Modrý kocourek (Artur). Publikovala dva romány: Nad ledem, pod ledem a Drama Hedviky P. (Olympia). Je scenáristkou komiksové verze Foglarovy knihy Hoši od bobří řeky (Olympia). V roce 2009 jí v nakladatelství Artur vycházejí čtyři knížky pro dospívající dívky: Denisa mezi skleněnými střepy, Denisa a její podzimní můra, Denisa ve víru vloček, Denisa maluje lásku.
Živí se psaním a překládáním. Žije v Praze. Má dceru a dva syny.

Básník a prozaik se narodil 12. ledna 1628 v Paříži.
Za vlády Ludvíka XIV. byl významným advokátem, za ministra financí Colberta pak finančním dozorcem. Vedle básnické tvorby se věnoval lidové pohádce. Významným počinem bylo v této oblasti jeho dílo vydané v roce 1697 Histoires ou côntes du temps passé, avec les moralités, Contes de ma mère Loye (Příběhy a vyprávění z minulých dob, Pohádky mé matky Husy). Jde o první sbírky lidových pohádek vůbec, které pak byly napodobovány v dalších evropských zemích (např. bratři Grimmové, u nás B. Němcová, K. J. Erben a V. Říha). Perrault zemřel 16. května 1703 v Paříži.

Eduard Petiška (14. května 1924 Praha – 6. června 1987 Mariánské Lázně) byl český spisovatel, je autorem více než devadesáti titulů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a staly se populární i v zahraničí. Mezi jeho nejznámější díla patří Staré řecké báje a pověsti a příběhy o Krtkovi. Petiška zasáhl do mnoha žánrů jako básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel. Po roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou, navštěvoval však i přednášky profesora Jana Mukařovského z estetiky, přednášky z národopisu, z medicíny a dalších oborů. V období padesátých let, kdy nemohl vydávat pro dospělé, se přeorientoval na tvorbu pro děti, ve které pokračoval až do konce svého života – O jabloňce, O dětech a zvířátkách, Pohádkový dědeček, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, Birlibán, Martínkova čítanka. Tvořil i pro mládež – Staré řecké báje a pověsti, Příběhy, na které svítilo slunce, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o hradech, zámcích a městech. Petiškova „rozsáhlá tvorba básnická i prozaická se svojí nadčasovou kvalitou řadí k předním dílům české literatury 2. poloviny 20. století, a dočkala se řady vydání i překladů do světových jazyků.“

Luigi Pirandello se narodil 28. června 1867 na Sicílii, poblíž města Agrigento, v bohaté patriotické rodině. V dětství měl domácího učitele, po skončení gymnázia odešel studovat filozofii a práva do Palerma. V roce 1887 se přestěhoval do Říma a tam pokračoval ve studiu filozofie. Kvůli neshodám na fakultě je dokončil na univerzitě v Bonnu, kde roku 1891 promoval prací o fonetickém rozboru agrigentského dialektu. O tři roky později se oženil s dcerou otcova společníka a usadil se v Římě. Od roku 1897 vyučoval na katedře stylistiky. V roce 1924 vstoupil do fašistické strany. Dodnes se spekuluje, zda se s fašismem ztotožnil (známá jsou jeho slova „Jsem fašista, protože jsem Ital“) nebo se k Mussolinimu hlásil jen kvůli publicitě. Jeho dílo však nikdy nebylo režimu poplatné. O rok později se díky svým úspěchům stal ředitelem římského divadla Teatro d’Arte. S divadelními zájezdy procestoval Evropu i Ameriku. Roku 1929 byl jmenován členem Italské akademie a v roce 1934 získal Nobelovu cenu za literaturu. Z té se už ale neradoval dlouho, protože roku 1936 zemřel na zápal plic. Nachladil se při natáčení filmu na motivy svého nejznámějšího románu Nebožtík Mattia Pascal.

1. 7. 1899 Plzeň - 6. 11. 1951 Praha Autor humoristických próz a kabaretních výstupů, publicicista; divadelní a filmový herec. Vl. jm. Jindřich Šolle, podepisoval se též Jindra Plachta. Narodil se v rodině strojního zámečníka. Po maturitě na plzeňské obchodní akademii (1917) pracoval v Ústřední bance spořitelen, 1918-19 jako úředník expozitury v Krakově. 1919 odešel do Prahy a do 1927 (kdy byl předčasně penzionován ze zdravotních důvodů) byl zaměstnancem Poštovního úřadu šekového, poté se věnoval již soustavně divadelní a filmové činnosti. S divadlem začínal za studií v rodišti (jako statista v plzeňském divadle a člen amatérské skupiny Jaro). Po příchodu do Prahy vystupoval sólově: zprvu na večírcích různých spolků a v Revoluční scéně, 1920 v nuselském kabaretu Satyr, od 1921 Červené sedmě, dále ve Waltnerově kabaretu Dales, v Rokoku a ve Varieté. Od 1924 (angažmá od 1927) hrál v Divadle V. Buriana (zároveň 1925 hostoval v Nár. divadle, 1928 spolupracoval se skupinou Dada v divadle Na Slupi), 1929-30 v Osvobozeném divadle, 1930 přešel do Rokoka a t. r. opět do Divadla V. Buriana (do 1933),1933-37 působil v Osvobozeném divadle, 1937-38 v Tylově divadle v Nuslích,1938-41 v Divadle U Nováků, 1941-44 ve Velké operetě a zároveň pohostinsky v Nezávislém divadle. Po válce se stal členem Divadla 5. května (1945-48), přičemž vedl zájezdové soubory Vesnické divadlo a Divadlo pod Plachtou (po 1948 se podílel na činnosti tzv. kulturních úderek zajíždějících mezi dělníky horníky). 1948-49 působil v Nár. divadle,1949-50 v divadle Umění lidu v Karlíně (jako umělecký vedoucí) a 1950-51 v Ústředním divadle českosl. armády. Příležitostné literární činnosti souvisí s krystalizací jeho svérázného komediálního herectví; v postavě paní Acetylénové (nejdříve v kabaretních sólových výstupech a posléze humoreskách) vytvořil groteskní lidový typ. Povídky, fejetony a causerie publikoval převážně časopisecky: hlavně v Lidových novinách a v Českém slově, v polovině 30. let zejména v týdeníku Ahoj na neděli. Jeho jemný humor, inspirovaný stylem K. Poláčka, těžil ze situací, banalit a hovorů odpozorovaných z všedního života (komentátorství společenského života charakterizuje i rozsáhlý seriál črt stylizovaných jako zápisky Martina Člověka z poloviny 30. let), s groteskní i laskavou nadsázkou a s osobitou poetičností upozorňoval též na omezenost a sobectví svých současníků, např. v próze Pučálkovic Amina, zachycující život úřednické rodiny destruovaný mimořádnou událostí (z domnělého štěněte bernardýna vyrůstá žirafa). Po válce se Plachta vrátil k publicistice, psal satiry a humoresky (často v duchu dobového budovatelského nadšení); je autorem scénáře filmu Pan Novák (1949).

Komediální tvorba Plautova byla mimořádně oblíbená po celá století v antickém Římě a některé z jeho komedií se objevují na scénách divadel do dnešních dnů. Z jeho díla, které čítalo snad až 130 titulů se nám v celistvé podobě zachovaly tři desítky her, které už za antiky byly hodnoceny jako jeho komedie nejlepší a také jako díla, která bezesporu pocházejí z jeho pera. Dnes se nejčastěji setkáváme s jeho veselohrami Tlučhuba (též Chlubný vojín), Lišák Pseudolus a Amfitryon. O životě jejich autora nevíme mnoho. Žil pravděpodobně mezi lety 254–184 př. n. l. Narodil se v Sarsině (v dnešní provincii Emilia Romagna) a nesl jméno Titus. Tento pravděpodobně propuštěný otrok odešel brzy do Říma a tam pracoval u divadla, nevíme zda jen jako kulisák, nebo snad i herec. Zde poznal důvěrně divadlo a také získal nové přezdívky: Maccius, což je časté pojmenování omezence a žrouta z římské komedie, a přídomek Plautus, o kterém se soudí, že označoval jeho tělesnou vadu, tedy to, že měl ploché nohy. Ale možná zajímavější je výklad, že slovo „plautus“ označoval herce „na nízkých podrážkách“, tedy herce komedií a lidových postav, na rozdíl od herců, kteří hráli role vznešenějších postav hlavně v tragédiích, kteří chodili na koturnech, tedy v botách s vysokou podrážkou. V té době také začal psát své komedie, které často označoval jako překlady her starých řeckých autorů, se kterými ovšem zacházel velmi volně, mnohdy spojoval motivy z vícera her někdy i různých autorů, příběhy odehrávající se v Řecku a hrané v řeckých kostýmech obsahují zcela volně reálie současného Říma, lidovou mluvu a typický římský humor. Pro Plautovy komedie a jejich jevištní realizace je příznačné používání hudby a písní, které nejsou pouhými vložkami, nýbrž posunují děj (v čemž jsou svým způsobem blízké dnešnímu muzikálu či starší operetě. Po jistou dobu se Plautus pokoušel podnikat (v námořní plavbě), ale brzy zkrachoval a pravděpodobně pracoval jako nádeník ve mlýně. I zde ale psal neúnavně své komedie a protože se stal jako autor miláčkem publika, k divadlu se zase navrátil.

Gabriela Preissová, rozená Sekyrová, podruhé provdaná Halbaertová, , se narodila 23. března 1862 v Kutné Hoře, zemřela 27. března 1946 v Praze.
Psala též pod pseudonymem Matylda Dumontová nebo Matyda Dimová.
V mládí žila v Plaňanech, v letech 1872 – 73 navštěvovala dívčí školu v Praze. Bydlela u svého strýčka archiváře a spisovatele F. Dvorského a díky němu se také mohla seznámit s řadou českých spisovatelů a s vlasteneckým děním. V osmnácti letech se provdala za Jana Preisse, který byl pokladníkem hodonínského cukrovaru. Zde poznala dobře moravské Slovácko. Od r. 1890 žila v Oslavanech, v následujících dvou letech pobývala na statku Jelenik (Hirschenau) u Celovce v Korutanech a zde se zajímala o život Slovinců. V roce 1898 se přestěhovala do Prahy. Když o deset let později ovdověla, provdala se za plukovníka rakouské armády Adolfa Halbaerta, kterého následovala do Puly v Istrii. Za 1. světové války pomáhala ruským zajatcům v milovickém táboře. Ráda cestovala a tak navštívila například Rusko, Halič, Francii a Itálii. Po válce žila v Praze a léto trávívala v Chlumu u Třeboně.

Dramatické dílo: Gazdina roba, Její pastorkyňa, Podvečerní selanky, Cestou za štěstím.

Velký ruský básník, prozaik a dramatik (nar. 26. 5. 1799 v Moskvě, zemř. 29. 1. 1837 v Petrohradu) pocházel ze staroruské šlechtické rodiny. Po studiích na prominentní škole v Carském Selu pracoval jako úředník v Petrohradu. Stýkal se s liberální mládeží, psal svobodomyslné verše, v roce 1820 byl vypovězen do jižního Ruska (Kišiněv, Oděsa), později internován na rodinném statku ve vsi Michajlovská. Car Mikuláš I. mu po svém nástupu na trůn v roce 1826 povolil pobyt v Moskvě. Puškin musel svá díla předkládat ke schválení nikoli běžné cenzuře, ale samotnému carovi. V roce 1831, kdy se oženil, přesídlil do Petrohradu a opět vstoupil do státních služeb. Trápily ho hmotné starosti a nedostatek klidu na práci, byl ale přesto uznávanou autoritou ruského kulturního života. Zemřel na zranění, které utrpěl při souboji, do kterého ho vehnaly intriky u dvora. Jen menší část jeho bohaté tvorby tvořila dramata, z nichž asi nejvýznamnější je historická freska Boris Godunov. Na jevištích se ale objevují také zpracování jeho prozaických a básnických děl, jako dramatizace románu Evžen Oněgin, a nemalá řádka podob operních a baletních (Piková dáma, Bachčisarajská fontána aj.)