www.artur.cz

Z doslovu V. Kocourka

František Němec píše tedy „jen" soudničky – ale ne ovšem banální záznamky ze soudních řízení, jakými obšťastňují novináříčkové šesté kategorie čtenáře při jejich ranní kávě s rohlíkem. Protože Němec – podoben básníkům – v těch malých útvarech skutečně objevuje něco nového. Svět periférie, svět poloproletářů se snobskými choutkami, svět, v kterém platí jen drobné mince, nejdrobnější. Po pravdě řečeno, nemusí jej objevovat, zná jej, rodilý Žižkovák, už dávno a skrz naskrz, potkal se se svými truchlosměšnými postavičkami asi dlouho před tím, než je posadili na lavici svědků či obžalovaných. Nebydlel snad pan Okrouhlo, dřív než vykřikl: „Kos je u mne vůl", někde na chodbě proti dveřím Františka Němce? Neseděl snad s panem Bufkou v žižkovské hospůdce U Tichých dřív, než pan Bufka pronesl před soudcem památný výrok, že člověk vlastně není nic víc než pár pytlíků soli, kousek železa, několik kil cukru a drobet té kyseliny máselné?
2. František Němec si nevybíral ze soudní síně krvavé látky hodné Shakespearových dramat. On rozuměl šedému, umolousanému životu, jaký jednotvárně šumí po pavlačích a cimřičkách starých činžáků, nebo v hokynářstvích a letních restauracích na konci města. Znal ty nejmenší hrdiny z výčepů i víkendových chat, kteří se věčně dostávají do sporů o malichernosti a jejichž vášně, pokud se rozhárají, bývají tlumené a končí zpravidla jen uvedením ve veřejný posměch, anebo nanejvýš lehkým ublížením na těle. Jsou to hrozně malé osudy, i když se jim jejich herci vytrvale snaží dodat zdání elegance a světáctví, aspoň nějakým tím quasi, quasi ... Jenže, nic platno, jsou jako paní Medlánková, která praví: „Nejsem na bouře, nejsem na živly, jsem na peníze. Dnes už je taková doba, že každej chceme svý."

vyšla 3.10.2006
stran: 160
vazba: váz.
vydání: 1. (10.)