www.artur.cz

Mária Ďuríčková, vlastním jménem Mária Masaryková, se narodila 29. 09. 1919 a zemřela 15. 03. 2004. Byla to slovenská prozaička, básnířka, scenáristka, překladatelka, autorka děl pro děti a mládež, rovněž autorka rozhlasových a televizních her. Po ukončení studií na učitelském ústavu působila jako učitelka a redaktorka v různých nakladatelstvích. Psala i hry pro rozhlas a televizi, byla významnou představitelkou literatury pro děti a mládež. Ve svých dílech plně využila svých poznatků a zkušeností z učitelské praxe.

5. ledna 1921 Konolfingen – 14. prosince 1990 Neuenburg Švýcarský dramatik, prozaik, kreslíř a grafik. Proslavil se zejména svými dramaty. Je představitelem epického divadla. Friedrich Dürrenmatt se narodil 5. ledna 1921 ve švýcarské vesnici Konolfingen. Byl synem místního evangelického faráře. Roku 1935 se rodina přestěhovala do Bernu, tam začal Friedrich studovat nejprve na Svobodném bernském gymnáziu (Berner Freies Gymnasium), později přešel na Humboldtianum, kde také v roce 1941 odmaturoval. V maturitním ročníku byl členem švýcarského národně socialistického hnutí (Frontenbewegung či Fröntler-Vereinigung), což později zdůvodnil potřebou vymezit se vůči otci. Snad právě během gymnaziálních studií si začal vytvářet vlastní svět jako únik z nepříjemné reality. Už v Konolfingenu se začal věnovat kreslení a malování. Později dokonce ilustroval některá vlastní díla a navrhoval scény pro své hry. Studovat však začal roku 1941 filozofii, germanistiku a přírodní vědy, nejprve v Zürichu a od druhého semestru v Bernu. První hra, která se dočkala uvedení, vznikla v letech 1945/46 a nesla název „Psáno jest“ (Es steht geschrieben). V roce 1947 vznikl detektivní román „Soudce a jeho kat“ (Der Richter und sein Henker), který patří mezi klasiku německy psané literatury. Roku 1952 vznikla hra „Manželství pana Mississippi“ (Die Ehe des Herrn Mississippi), první, která dosáhla úspěchu na německých scénách. Komedii Návštěva staré dámy (Der Besuch der alten Dame, 1956) se pak dostalo světového ohlasu. Zřejmě nejslavnějším autorovým dílem je hra „Fyzikové“ (Die Physiker, 1962), autorem také označovaná jako komedie. V pozdějších dramatech si Dürrenmatt často půjčoval látky jiných autorů, například Strindberga, Goetha nebo Shakespeara. V esejích, přednáškách a proslovech se Dürrenmatt často vyjadřoval k mezinárodní politice. V roce 1968 odsoudil okupaci Československa a v roce 1977 podpořil Chartu 77. Je také mimo jiné autorem stati „Souvislosti“ (Zusammenhänge, 1974), týkající se problematiky Izraele. Roku 1990 se v proslovu „Švýcarsko – vězení“ (Die Schweiz ein Gefängnis) obrátil k Václavu Havlovi už jako novému prezidentu Československa, přičemž kritizoval švýcarské poměry, z nichž se měla nová demokracie vzít poučení. Dürrenmatt se kromě psaní věnoval i práci přímo v divadle, nejdříve na basilejské scéně, od roku 1969 (kdy ho postihl srdeční infarkt) v Neue Schauspiel AG v Zürichu a nakonec v Düsseldorfu. Několikrát inscenoval své vlastní hry. Díla Dürrenmatt nikdy nepovažoval za uzavřená, průběžně je přepracovával a aktualizoval. Před souborným vydáním roku 1980 se k nim znovu vrátil a důkladně je rozebral. Tato práce vyústila v devítidílnou prózu „Příběh mého psaní“ (Geschichte meiner Schriftstellerei) neboli „Látky“ (Stoffe). Posmrtně bylo z jeho rukopisů roku 1992 vydáno jejich pokračování s názvem Gedankenfuge. Dne 14. 12. 1990 Dürrenmatt ve věku 69 let v Neuenburgu zemřel. Dürrenmattova tvorba byla vyznamenána mnoha cenami, například Rakouskou státní cenou za evropskou literaturu, cenou Georga Büchnera atd.

Narodil se 31. 12. 1877 v Pšovce u Mělníku. Básník, dramatik, publicista, politik, patřil ke generaci anarchisticky zaměřených umělců. Vystudoval práva, ale nikdy právní praxi neprovozoval. Od r. 1917 psal pro časopis Lumír, od r. 1918 pro Národní listy, později bohužel i pro krajně pravicovou Vlajku. Od roku 1911 byl členem Státoprávně pokrokové strany, v roce 1918 se podílel na založení Československé národní demokracie, za kterou působil jako poslanec a později i senátor. Orientovaný byl pravicově a nacionalisticky, byl odpůrcem politiky Masaryka a Beneše. Utopil se v Jaderském moři u ostrova Lopud 14. 5. 1931. Nejvýznamnější díla: Milá sedmi loupežníků, Krysař, Holoubek Kuzma, Posel, Zmoudření dona Quijota. Napsal i libreto k Janáčkově opeře Výlety pana Broučka.

Karel Jaromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně. Pocházel z podkrkonošské písmácké rodiny, studoval na gymnáziu v Hradci Králové a od roku 1831 filozofii a pak od r. 1833 práva v Praze.Tehdy se m.j. seznámil i s Fr. Palackým a začal se hlouběji zajímat o studia historická a národopisná. Po studiích pracoval u soudu, později jako zaměstnanec Královské české společnosti nauk a sekretář Českého muzea měl možnost seznámit se na svých studijních cestách s poklady nejrůznějších archivů. V roce 1848 se angažoval politicky (byl členem Národního výboru, podílel se na přípravách Slovanského sjezdu) redigoval Pražské noviny a později časopis Obzor. Od r. 1851 jmenován archivářem města Prahy.
Z jeho básnické tvorby je známá především Kytice. Cenná je jeho sbírka Prostonárodní české písně a říkadla a také Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečí původních (česky Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských). Čtenáři se vracejí i k jeho Českým pohádkám.
Erben zemřel 21. listopadu 1870 v Praze.

Euripidés (asi 480 př. n . l.–406 př. n. l.) nejmladší z trojice slavných antických řeckých tragických básníků. V jeho díle vyvrcholil vývoj starořecké tragédie, který směřuje k vyššímu stupni dramatičnosti a rozvinutí dialogu mezi postavami na úkor klasického chóru, psychologického pojetí postav. Zodpovědnost za své činy nesou hrdinové jeho her, nikoli bohové, kteří v jeho podání mají rovněž lidské rysy. Z devíti desítek her se do dnešních dnů zachopvalo pouze 18 tragédií a jedno satyrské drama. Nejznámější jsou jeho dramata Médeia, Élektrá, Orestés, Ifigenie v Aulidě a Ifigenie v Tauridě.

Jeden z nejvýznamnějších francouzských dramatiků v období mezi dvěma válkami. Narodil se 29. října 1882 v obci Bellac, zemřel 31. ledna 1944 v Paříži. Studoval v Chatauroux, v Paříži a v Mnichově filozofii a věnoval se německé kultuře. Přednášel na Harvardově univerzitě. Celý život se věnoval diplomacii, zároveň se věnoval literatuře. Zpočátku psal prozaická díla (Venkovanky, 1909, Zuzanka a Pacifik, 1921, Bella, 1926). Když se později seznámil s vynikajícím francouzským hercem a režisérem Louisem Jouvetem, začal se věnovat dramatu. Jouvet, významný představitel francouzské meziválečné avatgardy, se ujal režií prakticky všech jeho divadelních her. Z nich nejvýznamnější byla dramata Amfitryon 38 (1929), Ondina, Trojská válka nebude (1937) a Bláznivá ze Chaillot, která byla uvedena po jeho smrti v roce 1949.

Johann Wolfgang Goethe, německý básník, prozaik, dramatik, historik umění a umělecký kritik, právník a politik, biolog a stavitel, se narodil 28. 8. 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem v rodině císařského rady a zemřel 22. 3. 1832 ve Výmaru. Studoval práva a přírodní vědy v Lipsku, později ve Štrasburku, kde potkal básníka a filozofa Herdera. Jejich přátelství silně ovlivnilo Goethovu tvorbu a je také považováno za počátek hnutí Sturm und Drang. Tato skupina se snažila vzdorovat tehdejší civilizaci a odstranit faleš, která ve společnosti panovala. Goethe rád cestoval a obzvlášť cesta po Itálii pro něj byla velkou inspirací. Řeckou antiku považoval za vrchol kultury a nedostižný vzor. V roce 1775 se přestěhoval do Výmaru, kde se stal tajným radou a ministrem, roku 1782 ho povýšili do šlechtického stavu. Již za svého života byl Goethe uznávaným a nejznámějším německým básníkem své doby. Jeho tvorba z let 1795–1805 bývá označována jako výmarská klasika. V dvaasedmdesáti se v Mariánských lázních seznámil se svou životní láskou, mladičkou Ulrikou von Levetzow.

Nikolaj Vasiljevič Gogol, ruský prozaik a dramatik, se narodil 1. dubna 1809 ve Velkých Soročincích na Ukrajině, zemřel 4. března 1809 v Moskvě. Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu. Chtěl se stát hercem, ale v divadle neuspěl. Pokusil se vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, opět neuspěl, a tak se živil jako úředník. Poté, kdy pronikl do kulturních kruhů, dostavily se úspěchy. Stal se významným představitelem ruského romantismu s výraznými prvky kritického realismu. Jeho román Mrtvé duše, řada dalších próz, a především jeho divadelní hry Revizor a Ženitba, patří ke klenotům světové literatury. Jeho dílo ovlivnilo významně další vývoj ruské literatury.

Italský dramatik Carlo Goldoni se narodil v Benátkách 25. února 1707. S přestávkami vystudoval práva, věnoval se advokátní praxi a diplomacii. Ve svých čtyřiceti letech se stal profesionálním dramaturgem benátských divadelních společností. Pracoval také jako režisér a organizátor divadelního života. Pro neustávající kritiky svých odpůrců odešel v roce 1762 do Paříže. Stal se ředitelem Italské komedie v Paříži. Vedle divadelní činnosti byl rovněž jmenován učitelem královských sester. Z toho titulu získal penzi. Ta mu však byla revoluční správou odebrána a Carlo Goldoni zemřel v Paříži v roce 1793 v bídě.

Významný ruský spisovatel a dramatik. Narodil se 16. března 1868 v Nižním Novgorodu, zemřel 18. 6. 1936 v Gorkách u Moskvy. Již v útlém dětství postupně přišel o oba rodiče a velice brzy si začal vydělávat na živobytí a zároveň cestoval po Rusku. Seznámil se tak s životem nejnižších vrstev ruské společnosti a brzy začal spolupracovat s kroužky „narodniků“, seznámil se s marxistickou literaturou a brzy byl pronásledován carskou policií. Poté co vydal soubor svých časopiseckých a novinových prací v knize Očerki i rasskazy, stal se uznávaným autorem nejen v Rusku, ale i v Evropě. V roce 1902 slavné Moskevské umělecké divadlo uvedlo jeho hru Na dně, která byla přijata s nadšením. Poté co se podílel na událostech revoluce v roce 1905 odešel do exilu, kde se věnoval spisovatelské práci a také diskusím o revoluci. Už tehdy se dostal do sporu s Leninem, když prosazoval nutnost osvěty a vzdělávání před tzv. třídním bojem. Po carské amnestii se vrátil do vlasti, zakládal časopisy a noviny, po revoluci v roce 1917 se zhoršily jeho vztahy se bolševickou mocí a tak znovu odešel do exilu. Do Sovětského svazu se vrátil až po Leninově smrti na pozvání Stalina. Režim z něj na sklonku života vytvořil „ikonu“ socialismu a poslední roky života Gorkého jsou plné rozporů. Jeho smrt je obestřena tajemstvím, objevují se úvahy, že byl otráven. GORKÉHO DRAMATICKÉ DÍLO Měšťáci (Měščaně, 1901) Na dně (Na dně, 1902) Letní hosté (Dačniki, 1904), Děti slunce (Děti solnca, 1905) Barbaři (Varvary, 1905) Nepřátelé (Vragi, 1906) Poslední (Poslednije, 1909) Vassa Železnovová (Vassa Železnova, 1910, nová verze 1935) Somov a ti druzí (Somov i drugije, 1930-31) Jegor Bulyčov a ti druzí (Jegor Bulyčov i drugije, 1932) Dostigajev a ti druzí (Dostigajev i drugije, 1933)